Ondrej Čechvala: Fotograf, který si odskočil do Náhorního Karabachu

„Mesto bolo vybombardované počas vojny o Náhorný Karabach Arméncami, aby sa tam ľudia z Azerbajdžanu, kterých vyhnali, už nemohli vrátiť. Zostali z neho len trosky. Kompletne zachovaná zostala paradoxne iba mešita uprostred centra a do istej miery niekoľko panelákov. V nich sídlili vojenské jednotky z Náhorného Karabachu.“ Tak popisuje jedno z bohem zapomenutých míst, které navštívil, Ondrej Čechvala.

Mladý slovenský fotograf zachycuje svět kolem sebe převážně do černobílých fotografií. Mnohem lépe podle něj umožňují zdůraznit výraz, emoce i příběh. Černobílého zpracování se tak dočkávají i opuštěná místa, která při svých cestách po světě navštěvuje. Mezi ně patří například i opuštěné město Agdam v Náhorním Karabachu.

„Do Náhorného Karabachu sme si „odskočili“ z Arménska. Mali sme tam požičané auto, inak by sa tam dostať nedalo. Na hraniciach sme prešli dlhou kontrolou. Počas cesty do Agdamu nás zopár krát obiehal tank.“ Přestože po cestě nepotkali žádné značky nebo cokoliv, co by je odkázalo na správný směr, město duchů nakonec našli. „Všade tam behali divoké svine, rostli tam figy. Napriek tomu, že to boli všetko ruiny, v tých domoch boli hrnce, skrine, postele. Boli tam zvyšky uličných čiar, fontán.“ Podařilo se jim i vyškrabat se na vršek zachovalé mešity, odkud se jim naskytl neobyčejný pohled na zpustošené město, založené v osmnáctém století.

Před válkou o Náhorní Karabach byl Agdam proslulý svými vinicemi, výrobou kvalitního másla a strojními továrnami. Žilo zde kolem sta tisíc obyvatel. Během války sloužil jako pevnost vojsk, útočících na Karabach. Následně se ale město stalo terčem arménských sil, které neváhaly napadat civilisty. Výjimkou nebylo vypalování domů, braní rukojmích a jejich mučení či tvrdé vysidlování obyvatel. Jedinou budovou, která nebyla srovnána se zemí, je mešita z konce devatenáctého století, projektovaná architektem Karbalayiem Safikhan Karabakhim. Po prvním dni invaze v roce 1992 bylo v této mešitě nashromážděno na dvě stě mrtvých, údajně se ale počet těl pohyboval až k pěti stům.

„Stretli sme tam aj jednu starenku. Mala úplne čierne prsty, hnisavé oči a chcela po nás iba tabak. Pravdepodobne obeť bombardovania, ktorá to mesto už nikdy neopustila,“ vzpomíná Ondrej. „Dlho sme ale ve mestě neboli. Po asi štyridsiatich munútach nás chytili policajti. Chovali sa síce slušne, ale keby sme nechceli opustiť to miesto, asi by sme dopadli inak. Sprevádzali nás ešte asi dvadsať kilometrov za mesto. Spätne sme zistili, že to bolo asi aj trochu nebezpečné. V Agdame sa pohybuje množstvo azerbajdžanských sniperov a dosť často tam dochádza k nejakým vraždám.“

Fotografie z tohoto místa bohužel nemá žádné. Poté, co je policie chytila, museli smazat všechny fotografie. Město se nachází ve vojenském prostoru, kde je dodnes vyhlášen výjimečný stav a kromě mnohých zákazů, platí zde i zákaz pořizování vizuálních záznamů.

V opuštěné braniborské nemocnici, kam se vydal v listopadu, ale několik působivých snímků pořídil. „Kráčali sme ponurým lesom a videli sme sotva na dva metre. Všetko obklopovala hustá mliečna hmla. Približná mapa nášho cieľa nám preto veľmi nepomohla. Keď sa však před našimi očami objevila prvá masívna tehlová budova, vedeli sme, že sme na správnom mieste. Čierne prázdné diery a okná na nás hľadeli ako oči kostlivcov. Po chviľkovom zaváhaní sme vkročili dnu,“ popisuje ve své působivé reportáži Zabudnuté příběhy, kterou si můžete přečíst celou na jeho stránkách.

ARVE Error: id and provider shortcodes attributes are mandatory for old shortcodes. It is recommended to switch to new shortcodes that need only url

Foto: Ondrej Čechvala

text: Katka Havlíková/Ondrej Čechvala

Napsat komentář

Design Downloaded from Free Wordpress Templates | Free HD Wallpapers | Free CSS Website Templates Download