Další velmi sensitivní a psychicky kontaktní ghost town je Adygalach. Nachází se na „Trasse“, tedy na spojnici mezi Jakutskem a Magadanem. Úseky, kde lze využít místní dopravu jsou omezeny ze západu (Jakutsk-Nižnyj Besťjach) a z východu (Magadan). Ze západu je tím posledním místem více či méně Chandyga, z východu pak, taktéž opuštěný, Kadykčan. Místní dopravou jsou myšleny maršrůtky, které tam oficiálně jezdí a na těchto trasách potkáte asfalt jen velmi nepravidelně. Mezi Chandygou a Kadykčanem již jezdí jenom neoficiální doprava, tedy soukromá, takže je to na autostop. No tedy, autostop, spíše autocamping. Pokud chcete jet stopem z Prahy do Brna, tak okolo Vás prosviští 500 aut za pár minut. Tady si postavíte stan a zhruba dva tři dny čekáte, jestli něco pojede. Pak se jedná ještě o úsek, kde neprojede nic než vysoký kvalitní off road nebo opravdu velké náklaďáky typu Ural, MAZ a ZIL mající průměr kol cca 1 metr. Jedná se o úsek mezi Tomtorem a Kadykčanem. Frekvence dopravy na tomto úseku je mizivá, takže pokud chcete dojít nebo spěcháte na letadlo jako my, musíte zvolit variantu zhruba 140 km pěšky tajgou, kde není civilizace. Jedná se o část úseku silnice R504, který je součástí federální automobilové cesty M56. Úsek, kde leží Adygalach je jižní varianta této cesty, tedy té původní a dnes již neudržované. Lokaci tohoto úseku a jak federálka vypadá, když zaprší, vidíte zde:

Adygalach je mixem mezi Rusurbexem a Gulagurbexem. Důvodem je fakt, ze Adygalach byl gulag jako původně všechna osídlení na Kolymě, ale nikdy se tak úplně nestal osídlením pro nevězně (rozuměj pro bývalé vězně, kteří byli propuštěni a měli přikázané místo pobytu, takže po X letech věznění již zůstali v místech svého bývalého odsouzení) jako se to stalo s jinými vesnicemi a městečky. Proto se zachoval duch gulagového městečka a díky své těžké dostupnosti se tam moc lidí opravdu nestřídá.

My jsme vyrazili pěšky z Tommotu (jižně od Ojmjakonu) směrem na východ po Trasse. Po pár kilometrech nás berou místní lovci sobů do UAZu s nezbytnými puškami a vybavením pro lov. V zanikající osadě Kuranach Sala nás nechávají osudu, protože dál už nikdo nejezdí, jsou tam popadané mosty přes řeky a projedou to opravdu jenom těžké váhy motorismu. Kde je most-nemost prostě brodíte, usušíte se a jdete dál. Okolo vás na rozpadající se neasfaltové cestě (gruntovaja daróga) jenom širá tajga. A občas medvědi, rosomáci, když máte štěstí. Jinak vám budou dělat společnost geniální veverky, které, když vás zmerčí, tak utíkají způsobem, že na kraji svahu z náspu se stočí do klubíčka a skutálejí se dolů, kde se rozvinou a zmizí. Na kraji Magadanské a Jakutské oblasti (Sacha) stanujeme a večer zastavuje terénní Toyota z Šinton Rallye Vladivostok-Magadan. Dle tzv. zákonu tajgy zastaví a nechávají nám několik konzerv a dalších pochutin, které se rozhodně hodí. Obzláště, když si vše nesete v báglu na zádech cca 25 kg a šetříte místo a váhu. Dle zákona tajgy vám každý zastaví i když vás rozhodně nemůže vzít sebou. Jenom proto, aby se zeptal, zda jste OK a jestli něco nepotřebujete. Je totiž jasné že kdyby se člověku něco stalo právě tady, další šance na pomoc mít nebude. Takýj zakón tajgy. Cestou lze spatřit i ruský způsob opravy cesty starými radiátory, ale najdete zde i psací stroj s azbukou – vždy se může hodit – a louže plné komářích vajíček, aby Vám bylo jasno, proč se večer rozhodně hodí moskytiéra před miliardami útočníků, které bychom u nás nazývali zmutovanými jedinci XXXL size. Také se seznámíte s progresivní konstrukcí tamějších mostů a se způsoby brodění různých variant. Odměnou Vám budou krásné západy slunce a pohled na krásnou tajgu s mlžnými opary při večerním táboření.

Před Adygalachem čeká poutníka zátěžový test. Je tam rozpadající se most přes řeku Adygalach, posléze vlévající se do řeky Ajan Jurjach, jehož první čtvrtina chybí. Voda zdánlivě líně teče a hloubku bych tipoval tak na dva metry. Naši předchůdci tam naházeli kmeny a klacky, kterým můžete, ale nemusíte věřit. S dlouhým stabilizačním bidlem se to dá, když vám předšedší kolega na mostě pomůže vytáhnout batoh nahoru. S trochou opatrnosti a testováním kam šlapete už zbytek mostu dáte. Ostatně o tom, že se nejedná o jakousi směšnou línou říčku jasně hovoří zčásti utonulý rezivějící autobus po proudu dolů – jak dopadli cestující, to už se asi nedozvíme.

Nicméně jsme na druhé straně a proto vzhůru do tajů neobjeveného. Na začátku města nás vítá nestandartizovaný banner s názvem a ukazateli, no prostě ruská obdoba evropského značení začátku města s prvky socialistického realismu v pojetí komunistického výtvarníka 50. let v kulminačním bodě konzumace. Je to motivující, ale ujišťuje nás to v přesvědčení, že jsme zde správně v Adygalachu. Cesta se dle ročního období stává malou říčkou, takže opatrně.

Značně unaveni po denním pochodu narážíme na Olega, který zde funguje s Viktorem, dle jeho slov zde přes zimu žijí dva lidé, přes léto šest.Teď je zde jenom on sám a zve nás na čaj z místních bylinek, kterým zalévá malinovou zavařeninu. Dlouho jsem nepil nic tak lahodného. Upřímně řečeno, dlouho jsme nepili nic jiného než vodu a vodka nám došla už před dvěma dny. Říká ať si vybereme dům, který se nám líbí a také nám nabízí přenocování u něj. To vděčně prijímáme, neboť není nad informační infuzi přímo od místního a společně vykouřenou cigaretu, kdy ten rozhovor plyne tak nějak důvěrněji. Po odpočinku se vydáváme na obhlídku. Rozpadající se a zarůstající městečko skýtá různé pohledy do socialistického realismu nebo spíše reálného komunismu. Zdejší gulag byl důlního charakteru a vězni zde pracovali ve zlatém dole. Ještě v roce 1968 měla osada tisíc obyvatel, koncem devadesátých let byla těžba zastavena a město postupně opuštěno. Sídlil zde také Dorlag (Dorožnyj -ispravitělno-trudovoj lager (ITL) Dalstroja neboli Silniční nápravně-pracovní tábor Dalstroje ), který měl na starosti silniční stavitelství a jehož vězni budovali vedlejší cesty hlavní Trassy.

Kromě obytných baráčků stavěných z dřevěných trámů, bláta a prken jsme narazili na místní táborovo-bolševický kulturák hlásající na svém štítu „Jednotu národa a Strany“ a na místní školku. Vše v rozkladu vyžadujícím pozor kam šlapete a pořádné boty. Nejvyšší místní budovou je strážní věž zvíci třiceti metrů. Dřívější gulag oplocení příliš nepotřeboval – když je kolem jenom tajga, v zimě mínus 40 a v každé další vesnici by Vás buď udali místní nebo zachytily stráže, tak není příliš potřeba. Ale strážní věž poloviny Petřínské rozhledny, to byla povinnost snad všech gulagů. Při lezení na tuto stavbu se člověk sice tak nějak instinktivně musí přemlouvat, ale je třeba říci, že když tu takhle vydržela desítky let, tak jí i ten metrový výkyv, když stojíte nahoře, odpustíte. Jenom se při tom hůře fotí a musíte doufat, že spadne jindy. Zezhora si člověk udělá představu o bývalém gulagu, jeho rozsahu a i nesmyslnosti dobývání surovin bez přístupových cest. A také o situaci a životě nevolníků určených k likvidaci pracujícím pro systém, který ničil a zničil vlastní zemi. Z té výšky zároveň oceníte i pohled na různé druhy tajgového porostu včetně všemi barvami hrající přírodu postupně se připravující na srpnový podzim. Není zde vyjímkou, že první sníh přichází již koncem srpna.

Cestou zpátky procházíme ještě několik baráčků a pátráme po historii. To, na co narážím v jednom z nich, je přinejmenším zvláštní, laicky řečeno. Nacházím na stěně výstřižky z Mladého světa (nebo ze Stadionu?) z roku 1983. Tady, 8-9 tisíc km od domova, měl někdo potřebu lepit na zeď výstřižky z časopisu a řešit Jaroslava Olejára, který hrál tenkrát jako „talent roku“ za Spartu ? Jak moc asi dobrovolně tady pobýval a jak se k němu časopis dostal ? V místě a v době, kdy držení zahraničních tiskovin bylo minimálně podezřelé, mnohdy se rovnalo špiónství a zradě ? Vždyt i my s dvacet let starou mapou z konce 80. let s měřítkem 1:200 000 jsme místním byli podezřelí a někteří nám rovnou říkali, ať ji raději nikomu neukazujeme, že takovou mapu tu nikdo nemá – a to přesto že byla vydaná v době SSSR. Co to bylo za člověka z Česka a co zde dělal a proč a jak moc dobrovolně ? To už se asi nedozvíme. Sám jsem pátral po českých stopách v Adygalachu a vůbec na Kolymě, ale na Googlu nenajdete nic. A vyvěsit si západní fimový idol Pierra Richarda na stěnu v místech, kde na policejních stanicích visí dodnes Lenin a Stalin (viz foto z policejní stanice v Tomtoru) a lidem prodlužovali tresty za mnohem menší prohřešky ? I v tom nejlepším případě jste minimálně „divnej“ – a je rozdíl „bejt divnej“ v Evropě a v komunistickém Rusku. Napadaly mě v té chvíli různé věci a především jsem si představil, jaké by to bylo být na místě toho dotyčného člověka, v té době, s (ne)možností odjet? A hlavně, jakou máte asi šanci, že na nějakou takovou zachovalou českou stopu narazíte tady, dvacet let po rozpadu SSSR a někde uprostřed tajgy? Olega se na nic moc zeptat nemůžeme, jelikož on sem přišel později a tu dobu zde nezažil a především zastával názor, že za komunistů bylo lépe. Ostatně, možná i proto je teď tady.

Tyhle a podobné otázky nás napadají, když se vracíme kolem rozpadajících se domů lidí, kteří zde strávili půl nebo celý život. Povětšinou nedobrovolně a pokud jenom trochu mohli, odjeli na „mátěrik“, tedy do evropské části Ruska, do Moskvy nebo Leningradu. To všechno v době, kdy místní potřebovali povolení na to, aby mohli jet z okresu do okresu, tedy třeba jako z Prahy do Berouna… K pochopení života zde doporučuji přečist si knihu od Ginzburgové: Strmá cesta. Tam se dozvíte, jak se tady žilo, vztahy mezi lidmi a celý průběh životů ZEKů (Zaključonnych neboli MUKLů – mužů určených k likvidaci), že se rodily děti a rovnou odděleni od matek šli do dětského lágru a nepoznali nic jiného, že lidem, které pustili po dvaceti, třiceti letech už se vlastně na mátěrik ani nechtělo: prožili tu celý život, měli tu i rodinné vazby stejně postižených lidí a už zde zůstali – tedy do rozpadu SSSR, pak už je zde nic nedrželo, protože rozpad zdejší společnosti a infrastruktury byl rychlý.

Pro srovnání rychlosti rozpadu ještě snad dvě fotografie v rozmezí 4 let, z roku 2005 a 2009, zde to vypadá prakticky nedotčeně. Jak moc dále postoupil rozpad snad doloží eventuální fotografie dalších účastníků a návštěvníků této oblasti. A ještě fotografie z interiéru domu od našich polských kolegů, taktéž z roku 2009.

Na závěr něco historických fotografií z doby vzniku Trassy o lidech o které dodnes mnohdy doslova zakopnete a kilometráž z Nižného Besťjachu (Jakutsk) do Magadanu od našich holandských kolegů. Zdrojem těchto fotografií jsou neznámí fotografové z doby SSSR a internet.

text: hy

fotky: hy, internet