Vznik sanatoria se datuje až do roku 1853, kdy jej založil doktor Hermann Brehmer k léčbě plicních chorob. Grunwald si vybral hlavně díky jeho poloze mezi lesy, nadmořské výšce a čistému vzduchu, které tak měli zajistit úspěšnou léčbu tuberkulózy. Doktor Hermann Brehmer byl průkopník v léčbě tubery, jeho metody později převzala většina klimatických lázní. Největší slávu zažil Grunwald na konci 19. století, kdy se v něm léčilo na 2000 pacientů.

Jeho sláva však upadla koncem 2. světové války, kdy se Němci stáhli a tehdejší Görbersdorf se stal znovu součástí Polska. I když se zde i nadále léčily plicní choroby, začal postupně chátrat. Nepomohlo mu ani, když se roku 1966 zapsal na seznam chráněných památek. V 90. letech 20. století se stal majetkem obce, která ale bohužel neměla finance na jeho údržbu, a tak byla nucena ho prodat. Nový majitel měl v plánu v sanatoriu zřídit kasino, to ale nedopadlo a budova nadále chátrala. Zkázu nakonec dokončil žhář, zdejší hasič, který zde v roce 2005 dvakrát založil požár, aby se měl na čem procvičit.

Po shlédnutí několika fotek nám bylo jasné, že tam prostě musíme. Když už jsme konečně věděli lokaci okamžitě jsme změnili původní plán na výpravu a vyrazili směr Polsko. Pro nás pro všechny to byla premiéra v zahraničí. Scházíme se kousek od hranic s druhou partou, s kluky z U.A.P. HK a společně vyrážíme za naším cílem.

Sanatorium stojí hned vedle silnice a už z auta nám je jasné, že nejspíš jedeme pozdě. Nově rozdělaná střecha dává dost jasně najevo, že v budově již probíhá rekonstrukce. Přesto se nenecháme odradit a parkujeme kousek od sanatoria na parkovišti, pobereme veškeré věci a jdeme směr sanatorium. Najít vstup není vůbec těžké. Vlastně jsme ho spatřili téměř hned. Jenže vedlejší silnice a obydlené domy znamenali spoustu zvědavých očí, co by nás mohly spatřit. Proto ještě chvíli sanatorium obcházíme, zda nenarazíme na méně nápadnou skulinu. Nakonec se stejně vracíme k původnímu místu a první odvážlivci se proplížili dírou v plotě.

Uvnitř budovy nás veškeré obavy opouští, a tak se dáváme na průzkum první chodby. Všude jsou patrné známky právě probíhající rekonstrukce. Některé části jsou ohraničeny páskou a upozorňují na nebezpečí úrazu. Zčernalé zdi a ohořelé trámy jsou památkou na požáry. Z původního vybavení už téměř nic nezůstalo, vše bylo vyklizeno. Nacházíme jen holé stěny, které nás ale i tak učarují svojí krásou.

Já se s foťákem držím pozadu, aby se mi v záběrech nikdo zbytečně nemotal. Právě jsem se dostala do části, kde na zemi ležely prazvláštní sochy. Některé svým vzhledem připomínají sarkofág a já se od nich nemohu odtrhnout. Ostatní se rozptýlili do jiných místností a já mezi tím stále prohlížela sochy, když jsem najednou zaznamenala rychlý pohyb na chodbě. Otočila se a všimla si, jak ostatní za nějakého pokřiku rychle utíkají pryč a mě nechávají zapomenutou daleko za sebou :). Okamžitě běžím k východu, tam už na mě venku čeká zbytek udýchaný skupiny a jeden velice překvapený pejskař, co šel zrovna kolem. Teprve až pak se dozvídám, že kameraman Jarda se dostal do dalšího patra, kde zaslechl alarm.

Zklamaní z neúspěchu, ale zároveň plni obav z policie, se od sanatoria raději vzdalujeme. Cestou ovšem zjišťujeme, že alarm, který Jarda zaslechl, patřil k nedalekému, jakémusi stavebnímu skladu (či co to vlastně bylo) :). Ještě chvíli ale raději čekáme a z povzdálí sledujeme dění. Pak už se ovšem s trochu veselejší náladou vracíme zpět k sanatoriu. Dovnitř se nás už ale vrací jen část, zbytek ze strachu z policie, čeká raději v autě.

Po návratu jdeme rovnou do místnosti, kde byly vystaveny další sochy. Vypadají dosti bizarně a člověka tam přepadají myšlenky na hororové filmy s mumií. Potom se vydáváme do sklepa, kde zjišťujeme, že sanatorium bylo postaveno na potoce a ten stále protéká celým sklepem. Pak už jdeme do dalších pater. Kvůli chybějící podlaze se nedostaneme všude, i tak ale v sanatoriu strávíme asi hodinu. Je to impozantní stavba a člověka to neustále nutí přemýšlet, jak to tam asi vypadalo za dob své slávy a jestli se podaří onu nádheru zachránit.

Po opuštění sanatoria obcházíme ještě chvíli okolí a hledáme kapličku, která by se měla nacházet někde v blízkosti. Tu jsme ale bohužel nenašli, a tak se pomalu vracíme ke zbytku skupiny povyprávět jim o co přišli a vyrazit k dalšímu opuštěnému cíli, který jsme zahlédli po cestě.

text a fotografie: Monika Rosová