Jméno ostrova je prý odvozeno od slova Topol, těchto stromů na Poveglii roste mnoho. Poprvé byl ostrov zmíněn v kronikách roku 421, kdy obyvatelé Padova a Este utíkali před barbarskou invazí hledajíce nové útočiště. V devátém století byl ostrov prosperujícím centrem. Jeho obyvatelé rybařili, pěstovali víno a obchodovali se solí. V roce 1379 během války Benátek s Janovem byli obyvatelé vyhnáni a pro další stovky let ostrov zůstal opuštěn. Od roku 1645 byli vládou v benátské laguně vystavěny osmiúhlé pevnosti, které měly za úkol chránit vstup do města. Do dnešní doby se dochoval pouze ten u ostrova Poveglia. V roce 1776 se ostrov dostal pod kontrolu ministerstva zdravotnictví a stal se místem kde se kontrolovalo zboží i námořníci cestující do Benátek. Roku 1793 začala ponurá historie ostrova. Na jedné ze zámořských lodí se zjistila nákaza moru a tím se ostrov stal prozatimní stanicí pro nakažené touto krutou nemocí. Smutný úkol karantény ostrov přebírá roku 1805 natrvalo, pod vládou Napoleona Bonaparte. Ten také nechal zbourat starý kostel San Vitale z dvanáctého století a ponechal stát pouze zvonici sloužící jako maják. V karanténě se muselo čekat čtyřicet dní zda nějaká nemoc propukne, než byli cestující vpuštěni do Benátek. Z italštiny karanténa-quaranta giorny. Po propuknutí moru, který zahubil miliony lidí po celém světě a v Evropě dvě třetiny populace, se na ostrov sváží morem nakažení, nebo podezřelí z celého okolí zálivu. A Poveglia se stává ostrovem odkud se již nevrací. Časem se ostrov zaplnil tzv. morovými jámami, tedy masovými hroby obětí epidemie. Mnoho mrtvých těl bylo spáleno i na hranicích. Údajně zde mělo zemřít asi 160 tisíc lidí. Někde v houští u těchto morových jam leží tesaný kámen s latinským nápisem (nekopej zde, leží tu mrtví kteří za života trpěli nákazou). Po odeznění černé smrti roku 1814 je „lazzareto“ uzavřeno a ostrov opět opuštěn. Až v roce 1922 se na Poveglii znovu vrací lidé.
I přes temnou minulost ostrova se zde otevřel ústav pro mentálně nemocné s dlouhodobou péčí. Zanedlouho po otevření se po Benátkách začínají šířit zvěsti o nelidském zacházení s pacienty a lékařských pokusech. Lékaři zde aplikovali transorbitální lobotomii, elektrické šoky a jiné nehumánní pokusy. Vypráví se i příběhy o tom jak se bláznům zjevují rozkládající se mrtvá těla, duchové nakažených morem, nebo prý dokonce ústy choromyslných duchové promlouvají. Nejznámější strašidelný příběh je o krutém lékaři, kterého hlasy mrtvých dohnaly až ke skoku z vysoké věže bývalého kostela. Na nátlak veřejnosti se v roce 1968 ústav zavírá a od té doby je ostrov definitivně opuštěn. Poveglia je dnes pro veřejnost uzavřena. Plánů jak znovu využít zelený ostrov bylo spoustu, ale nikdy nebyly realizovány. Každý zájemce nakonec od koupi ostrova odstoupil. Prý ani rybáře okolí ostrova nezajímá, vypráví se že jim v sítích občas uvázne část lidské kostry ze zbytků popela obětí, který byl sypán do moře. A tak se všechny budovy pomalu rozpadají, divoký břečťan jako zelený koberec pokrývá vysoké zdi a bujný porost zarůstá všechny stezky které protkávají strašidelný ostrov.
celá galerie fotografií je zde
http://urbex.cz/2018/11/poveglia-ostrov-smrti-2/Na ostrov je vstup zakázán, takže jsme museli pádlovat nepozorováni v noci na malém člunu který jsme si s sebou přivezli. Člun musel být dost malý na to, aby se vešel do podpalubního zavazadla do letadla, ale zároveň musel unést dvě osoby, zásoby vody, jídla, spacáky, karimatky a dva batohy s fototechnikou i dron, takže to byl trochu logistický oříšek a museli jsme trénovat u nás na rybníku
Trochu jsme podcenili lodní dopravu, která je mezi ostrovem a pevninou celkem divoká. Dále jsme měli různé zprávy o policejní hlídce na ostrově, takže cíl naší mise nebyl vůbec zaručen. Nakonec vše dobře dopadlo a my na Poveglii strávili noc a den, ostrov celý prozkoumali, natočili cca 3 hodiny videomateriálu a pořídili desítky fotografií.
Více o našem videodokumentu se dozvíte na http://www.urbex.czTouha po poznání byla vždy jedním ze základních aspektů lidského života. Potřeba poznat neznámé a odhalit podstatu věci nás tak provází odpradávna a přetrvává v lidské povaze dodnes.
