Celkem by mě zajímalo, jak místní průzkumníci, ke své "úchylce" přišli, jak jste se vůbec o tom dozvěděli, že se něčemu takovému říká Urbex a kde se třeba odehrál váš první průzkum, pokud si na to pamatujete

Třeba u mě se to projevilo už jako u malého dítka do první třídy, když jsme s našima vyráželi na výlety. Jakmile vedla cesta okolo opuštěného domu, terénních náznaků, zřícenin apod, většinou tam i cesta končila, protože jsem musel vše důkladně prozkoumat, co kde bylo, kdo tu asi žil atd. Nárazově jsem opuštěné stavby prozkoumával i nadále, když jsem okolo nějaké náhodou šel, ale cca před rokem, jsem se vydal s kamarádkou na jeden poklad v rámci hry geocaching, který nás zavedl do obřího komplexu sanatoria. Oba jsme z toho byli unešeni, já fotil jako divý, samozřejmě se s tím pochlubil kamarádům a jeden mi povídá...aaa, tak ty se také věnuješ urbexu?...povidám...čemu?...No a od té doby mám tuhle "úchylku" na denním pořádku
a co vy?

Prvně bych řekl že slovo "urbex" se mě vůbec nelíbí a nepovažuju se za průzkumníka. Prolejzání těchto míst jsem poprvé ochutnal s kamarádem který se zbláznil do něčeho úzce souvisejíciho - tovární komíny (čemuž jsem později též propadl). Tehdy jsem ani zdaleka neměl foťák, ale první navštívená fabrika se časem ukázala jako ta naše nej. Vždy foťák beru a fotim i to co mam vyfocené už pětkrát
S pořízením fotoaparátu to poskočilo na vyšší "level" a při toulání po komínech jsme začali věnovat hodně času i focení fabrik při jejich procházení. Není to tedy úplně to čemu Vy říkáte urbex, ale su velkým fanouškem jedné, dnes už velké fejsbukstránky a nad fotkama poctivě slintám
No a do naší oblíbené fabriky se stále vracíme, jako domů...

Jezdila jsem čtyři roky do školy kolem rozpadajícího se zámku a slepé koleje a vždycky jsem chtěla vystoupit a jít se tam podívat. Až po maturitě jsem si udělala výlet do toho zámku a hrozně se mi to zalíbilo. Všude nápisy: "Soukromý pozemek, zákaz vstupu". Ale plot nikdy a dveře byly otevřené nebo chyběly.
Pak jsem si pořídila zrcadlovku a letos v květnu jsme s pár lidmi, co fotí a točí, podnikli dodávkou výlet na švédské vrakoviště. A od té doby fotím, nebo hledám, co fotit, pořád. Je to droga. Někdy chodím sama, někdy se ke mně někdo přidá a teď občas jezdíme na víkend s foto-partou.
Asi to mám z toho, že bydlím naproti hřbitovu

Pěkné taky jsem celé dětství bydlela naproti hřbitovu - že by to mělo takový vliv?

Mé začátky sahají do puberty, kdy jsem společně s kámoškama objevila jeden opuštěný zámek a lezly jsme do něj nezabezpečenými otvory kudy se dalo, za účelem focení (tenkrát ještě analogového), pak následovalo několik dalších objektů, ale to že se takovým výpravám říká urban exploration potažmo urbex, jsem zjistila až mnohem později prostřednitvím DeviantArtu, kde jsou některé skupiny skutečnou pastvou pro oči.
Vlivem jedné nepříjemné konfrontace se zástupcem vlastníka se vždycky nejdřív pokouším najít legální možnost průzkumu. V případech, kdy je vlastníkem třeba obec/město, je to většinou jednodušší. To jsou ty cílené záležitosti, ale když zrovna náhodou narazím na zajímavý objekt během nějaké cesty, tak se zastavím bezprostředně.

Můj začátek není zrovna nijak dávno. Jako dítě jsem byl posera se vydávat do opuštěných domů.
Avšak po mém návratu z Irska, kde jsem strávil 6 let jsem se rozhodl ukazovat krásy svého okolí, aby lidé viděli, že i u nás je krásně. Natáčel jsem videa. Jednoho dne mě napadlo zajet do Kyselky. Místa, kde jsem jako dítě školou povinné trávil jednu léčebnou "školu v přírodě". Když jsem dorazil na místo a viděl to zkázu, nemohl jsem věřit svým očím. Musel jsem volat rodičům, aby mi potvrdili, že tento objekt je skutečně to, kde jsem byl ubytovaný. Měl jsem hrozný pocit bezmoci až k pláči a zvracení. Následně krátce na to, jsem zjistil, že vznikla asociace (ASORKD), která má zájem o obnovu těchto lázní. Účastnil jsem se prvotní demonstrace a můj záběr facky majitele KMV předsedovi asociace Kadrmanovi oblétl všechna media (na to jsem dodnes pyšný ). Řekl jsem si, že se budu snažit objevovat další takovéto stavby a poukazovat na jejich stav. Do té doby jsem nic o názvu Urbex nevěděl. Ani nevím jak, objevil jsem stránku "Opuštěné stavby", kde mě po přidání pár videí administrátor oslovil, zda nechci být správcem. Byl jsem polichocen a nabídku přijal. A až následně se dozvěděl, že se tomuto říká URBEX

... stačí takhle, ne? ...

Podobný zážitek s příchodem na místo, kde místo původní budovy, kterou si člověk pamatoval byla pouze ruina, se mi také stal. U této jídelny http://prazskychytrak.cz/urbex/index.php?p=letov kam jsem chodil jako malé dítko na jídlo k máti, kde vařila. Měl jsem po letech cestu kolem a když jsem to viděl, nestíhal jsem zírat. To samé máti, když jsem ji pak fotky ukazoval.

od mala na chatě, i v Praze sem rád chodil at sám nebo s kámošem do starejch ruin baráků na vesnici, ale až teprve časem mě to začlo táhnout víc, kolem střední měl člověk jiný starosti, lítání po holkách a tak, a až poslední dobou s novou přítelkou která má ráda podobný věci sem se tomu začal věnovat vážnějc, hodně vejletů, focení, haldy hodin brozdání a hledání po netu .. lokalit neskutečně, času "málo" ... celkově tíhnu k místům z kterejch má člověk pocit, zážitek, nějaký okouzlení a tak tak bylo asi jen otázkou času než sem našel největší zalíbení v takovejhlech aktivitách, protože z novejch věcí prostě nesálá minulost a tak ..

Abych se přiznal, ani nevím, kdy a jak to začalo, konkrétní moment prozření mě asi nepotkal. Psalo se tu o hřbitovu, naproti kterému - byť zrušenému - jsem do tří let vyrůstal. Tudíž žádná vědomá inspirace tam být nemohla. Pak jsem chodil do školky, jejíž učitelky (teda tety, jak jsem jim říkal) měly v oblibě procházky k potoku okolo opuštěné prvorepublikové továrny s dřevěným, částečně protrouchnivělým, kde jsme kolikrát stávili celý dopolední výlet. Díry v plotě pro nás byly tunely, tajemné komnaty, ježibabí pece - prostě kde co. Když jsme se nezdrželi a šli dál, došli jsme obvykle k torzu nedostavěných mostů tzv. tankové cesty (stavba zahájena ve druhé polovině druhé světové). Až teď, když to píšu, si uvědomuju, další souvislosti a umístění staveb souvisejících s armádou v jejím okolí...
Nicméně to všechno myslím fascinuje hodně dětí. Na základce to dočasně pominulo, ale jakmile jsem začal na gymplu (1997) organizovat petici proti otevírání dolu ve Frenštátě, při pročítání materiálů a souvislostí jsem se dostal k informacím, proč jsou pod beskydskými kopci dva obrovské, nikdy nezkolaudované věžáky. A to zpětně považuju za první vědomý zájem o opuštěnou stavbu, kterou jsem začal s kamarádem obhlížet a prozkoumávat (jak mi to mé plnoštíhlé, neobratné tělo dovolilo).
Pak už se urbex aktivity (že jde o urbex jsem se dozvěděl v počátcích stránky Opuštěné stavby na FB) pomalu kumulovaly. Přispěla k tomu studia v Ostravě, téma ekologie, kterému se věnuju dodnes, poznávání, jak si příroda beze zpět, co jí bylo odňato, ostravský industriál, prohořívající haldy, opuštěné doly, aktivity s Káďou (už zmíněným Martinem Kadrmanem okolo Kyselky nebo nádraží v Ústí nad Orlicí), lítost při projíždění okolo jakýchkoli opuštěných sakrálních staveb, zámků nebo zbytků hradů a spřádání plánů na jejich záchranu, seznámení se s Václavem Vašků a jeho fotkami z Černobylu... Prostě pomalý evoluční vývoj.
Na druhou stranu, zájmů a aktivit mám poměrně hodně a tak si zaubexuju jen párkrát do roka...

Jsem vystudovana historicka..od malicka me fascinoval stredovek, hrady, zriceniny..s rodicema jsme kazdej vikend byli nekde na vylete na hrade nebo na zamku..takze zaklad tam byl..od opustenych zricenin byl uz jen krucek k industrialni architekture - miluju stare opustene fabriky. pak probehlo seznámení s jednim clovekem..co me poprve vzal do terenu..Muj "krest" probehl letos na konci zimy..mam dojem ze v unoru..opusteny zamecek v Nemecku ..a pak zaclo silenstvi..cely jaro a leto jsem kazdou volnou chvilku venovala vyletum a hledani...opusteny fabriky na severu cech..dovolena na Magniotove linii, prolejzani podzemi, objevování nádhernejch opustenejch míst v pohranicí..propadla jsem..doslova..

Existoval jeden útulný penzion kdesi v lesích za městem.
Místo, které jsem poprvé navštívila, když zde dědeček s babi slavili výročí diamantové svatby. Po dalších 8 let jsem tohle místo zcela vytěsnila z hlavy. Následoval den mých narozenin a já si vzpomněla, že v tamní restauraci dělají vynikající zvěřinu a rozhodla se, že tam pojedeme na oběd.
Jaké překvapení to pro všechny bylo, když jsme na místo dorazili a jediné, co nás vítalo, byla omšelá cedule s nabídkou ubytování či zvěřinových hodů a jinak potemnělá, vysklená okna. Nikdo z mého okolí neměl ani tušení, že vcelku proslulé místo zkrachovalo a zůstalo opuštěno.
Od té doby mi stavba nešla z hlavy. Nebudu tvrdit, že mě opuštěné budovy fascinovaly odmalička, do té doby jsem si jich ani koutkem oka ani nevšimla - a že je jich v mém rodném městě vskutku požehnaně. Ale malý penzion si z nějakého důvodu získal můj zájem. Poprvé jsem se rozhodla ho prozkoumat před 5 lety. Už tehdy to byla prakticky ruina, takže žádné zázračné objevy se neděly. Jenže celé místo má podivnou, děsivě tajemnou atmosféru, která mě lákala čím dál tím víc. Trávila jsem hodiny a hodiny nad hledáním všemožných informací o jeho historii, protože má zvědavost mi nedovolí, abych něco nevěděla. Byly doby, kdy jsem se penzion jezdila omrknout i několikrát denně, bez nějakého speciálního důvodu.

Až donedávna pro mě existoval jen tenhle penzion, ale postupně (i díky stěhování a častějšímu cestování) jsem si začala všímat dalších dekadentních míst toužících po troše pozornosti a nyní o mě kamarádka říká, že jedna z mých nejčastějších vět zní "Tohle vypadá opuštěně!".
O tom, že můj netradiční koníček zajímá mnohem více lidí a že pro ně existuje dokonce ustálené slovní spojení, jsem se dozvěděla až posléze. Nikdy jsem se mezi tuto komunitu přímo nezařazovala, ale je nesmírně fajn vědět, že takových nadšenců je víc a dá se s nimi spolupracovat či jen tak pokecat "o těch našich ruinách".

Odmala jsem měla ráda hrady a jejich zříceniny, ty jsem mohla prolézat donekonečna, opuštěných budov jsem si ale tolik nevšímala, tedy kromě továren, jenže ty občas vypadají opuštěně, i když to tak není...
Před cca dvěmi lety jsem se byla podívat na výstavě několika fotek od Urban Exploration/Infiltration, myslím, že se jmenovala "Co zbylo po lidech" a naprosto mne to nadchlo, začala jsem si dělat podrobný seznam všech možných staveb, co jsem kde viděla, hledala, vztekala se, že nemůžu nic najít,...
Pak mi došlo, že o tom to není nechala jsem tomu volný průběh, jako první jsem se podívala do opuštěného kravína v naší vesnici(je tam všechno nechané tak, jako by všichni odešli jen před pár dny), potom občas nějaké dveře, které byly otevřené, nebo nebyly, vyhořelý dům za městem, nenápadný zámeček v lese, začala jsem si víc všímat věcí a když jsem si uvědomila kolem kolika skvostů jsem jezdila třeba jen do školy, nebo do práce, tak jsem se až zastyděla. Teprve nedávno jsem přelezla svůj první plot a doufala, že mne nikdo neuvidí... a takhle mne to baví nejvíc ...zkrátka když někam jedu podívám se, co je v okolí, občas si vyjedu i cíleně na nějaký průzkum, ale většinou prostě koukám okolo sebe a když se mi něco líbí zkusím to.

Takže já musím za sebe poděkovat Jakubovi z Urban Exploration/Inflitration, nebýt něj možná bych zůstala jen u ruin hradů...

Pár dní vám tu šmejdím, tak taky něco napíšu, ať víte, že nejsem pokoutný infiltrátor z fejsbuku
Jak už psal kdosi výše, děti odmala vidí v ruinách tajuplné vchody a čarovné zámky. Tohle mám taky. Cestou ze školy jsem mockrát nakukovala do jedné opuštěné chalupy, přemýšlela, kdo asi sahal na ošuntělé kulaté vypínače, co asi naposled vařili v tom hrnci a kolik dalších barevných vrstev je pod oloupanou indigově modrou barvou na stěnách. Fascinovaly mě sklepy a zapomenuté staré nádobí, stoleté kompoty a otlučené hrnečky (naštěstí mám muže a kamarádku, kteří mě ve sbírání starých ornamentálních lžiček po bazarech též podporují). A později i architektura in general.

Asi před deseti lety jsem konečně měla víceméně vlastní fotoaparát, takže jsem začala chodit po Krně a učit se, jak se ty klapky mačkaj. Dodnes nemám pořádné technické vybavení, ale hezké fotky jdou s trochou snahy vytlouct z čehokoli (na photonazi už kašlu). S pojmem "urbex" jsem se setkala poprvé taky na deviantartu, ale ve svém okolí mám spíš zbytky rozbitých industriálů než nepoškozené vilky. Ne, že by to vadilo, poezie číhá za každým rohem.

První opravdový AHA moment jsem měla v hotelu Přehrada (2011). Truchlení na zbořeništi je i to, co mě zavedlo sem a mocně to zažehlo cosi, co po celou zimu spalo. Vždycky jsem si jenom myslela, že jsem trochu divná, netuše, že je těchto lidí "víc". Obvykle se potuluji sólo, maximálně nalehko, což má výhody i nevýhody (např. absenci řidičáku). Nad historkami o výpravách v osmi lidech mi upadla čelist. Popravdě jsem se s českou "scénou" zatím potkala jen ve formě fakt divné prezentace UP a hate komentáře od někoho, kdo tomu evidentně lépe rozumí, tudíž se s celým článkem mýlím apod. ... takže musím říct, že mě celkový dojem z tohoto fóra potěšil. Je fajn, že je tu tolik zajímavých ochotných lidí. Příjemné místo. Díky.

P.S. Doufám, že se fotosoutěž brzy zase pořádně rozjede nad některými historickými kusy jsem se poslintala blahem.

tapatalk @ nexus7

V prvnim opustenem dome jsem byla asi v 8 letech. No a tak to zaclo, od mala me bavi na takova mista lezt....
ten baracek dodnes chátrá,;uz nema ani schody a ani zdeny vchod....


Odesláno z mého SM-J500FN pomocí Tapatalk

Ani nevím, jak je to dlouho, co mě urbex chytil. Nemůžu ani říct, že by naši s námi jako s malými jezdili často po výletech po hradech, zámcích,zříceninách. V dětství jsme jezdili hlavně na chalupu, kde bylo pár chátrajících budov, okolo kterých jsme akorát pobíhali s kamarády a vzhledem k tomu, že v jedné z nich to při pohledu do okna vypadalo, že se tam cosi houpe u stropu, ani mně tehdy nenapadlo, že bych tam snad měla vlézt. Odmala jsem ale ráda malovala a tvořila ruční práce a vzhledem k jakémusi výtvarnému citu mne nadchlo fotografování. Fotila jsem cokoli, co se mi líbilo, přírodu, lidi, zvířata, brouky, domy,.... Až jsem jednou šla na hřbitov dát kytku kamarádovi na hrob a u hřbitovní zdi mne zaujaly staré rozbité německé náhrobky.... To byl asi můj první "urbex". Další hřbitov a pak jsem jednou viděla fotky známého, který fotí urbex v zahraničí. Ty jeho fotky.... Úplně mě odrovnaly...byly ponuré, ale svým způsobem krásné a má zvědavost, jestli se dá něco takového najít i v Čechách.... A už jsem se v tom vezla... Začala jsem procházet net a zjišťovat, kde se dají najít podobné stavby. Z prvu následovalo mé drobné zklamání, že se lidé nechtějí dělit o to, kde se to, svým způsobem krásné místo nachází, ale o to větší radost následovala, když se mi ho povedlo najít nebo najít nějaké, o kterém jsem ani nikde nečetla. Vždy,když se na takové místo dostanu, jsem schopna fotit několik hodin, mám strašnou radost, když udělám fotky, které mají něco do sebe. Strašně bych chtěla ty fotky i někde prezentovat, ale k tomu jsem se zatím nedopracovala ( pokud pominu fb, kde občas nasdílím něco z daného dne). Strašně mě láká zahraničí, ale tam jsem zatím urbex nefotila.... Vlastně ano, pár domů v Itálii, ale jen zvenku, uvnitř jsem nikdy nebyla. Třeba to jednou přijde.

Poprve jsem se dostala diky foceni do nejznamnejsiho brnenskeho opusteneho baraku. Cely tym foto tym mel zpozdeni, tak jsem sedela na kufru za vilou, vedle altanu, koukala na to umely a lehce desivy pohrebiste kolem me a pokazde jsem sebou skubla, kdyz v pruvanu trisklo okno. Je to par let zpatky, potom jsem se sama jeste nekolikrat vratila fotit. Prvotni dojem byl tak silny, ze si nemuzu vzpomenout, jake fotky jsme tam prvne delali. Strasne se mi libila ta atmosfera, ceho byly zdi svedkem, proc je lide opustili a jak kratky a bezvyznamny okamzik v dome travimr oproti tomu, co v nem jini prozili.

Na urbex jsem narazila úplnou náhodou na instagramu. Njak mně zaujali ty fotky . Našla jsem si na internetu co je to urbex a pak jsem se jen ptala lidí jestli neznaj njákou opuštěnou budovu všichni na mně koukali z vyvalenýma očima pak mi kamarád jednu poradil a šlo se fotit.

Já jsem si celé roky prohlížel hezké budovy jen zvenčí, neměl jsem odvahu se podívat dovnitř. Až jednou jsem viděl na youtube video, jak někdo vlezl do opuštěné vily, kolem které jsem tolikrát chodil a slintal chutí se do ní podívat. To mě rozčílilo, že si to tam prohlíží kde kdo, jen já ne, tak jsem sebral odvahu a podíval se tam taky To byl můj první urbex.

Mám babičku v Lázních Kynžvart. Hned za barákem stála opuštěná školní družina kam jsem chodil s dědou... kousek dál byl celý lázeňský komplex Waldhaim. Dnes je z družiny parkoviště, kde občas stojí kamion a z "lesního domova" vila nějakého rusáka plná cibulek, pitbulů a chlapíků s kvérama krásné to byli časy. i tankovou střelnici co byla poblíž si pamatuju v provozu... dnes jen ruiny

Když to vezmu striktně, tak můj první urbex byl v Košicích, kam jsem jako kluk jezdil za babičkou. Ještě na sklonku komančů tam byl u Hornádu zábavní park, s restaurací, prolejzačkami a bludištěm. Ale krátce po plyšáku všecko zpustlo. To se ví, že jsem to musel prozkoumat. Pak jsem z toho i udělal report (v rámci slohové práce Můj zážitek z prázdnin ) a paní učitelka z toho byla mírně konsternovaná. Dnes už je park opět obnovený.
Pak až na gymplu jsem začal prolézat železnice, nádraží a staré vlečky (vzpomínám na Stříbrný šíp, který ještě v roce 1998 reznul u libeňského depa – dnes nepředstavitelné), přes něž jsem se občas náhodou dostal i do zajímavých opuštěných neželezničních objektů. Jinak jsem měl z velkých opuštěných staveb respekt, žil jsem v mylném dojmu, že v Evropě je všechno zadělané a hlídané. Takže jsem prolézal hlavně podzemí – staré štoly, kanály a tunely. A cílený urbex jsem dělal až před pár lety v Rusku
Systematicky urbexit jsem začal až na sklonku roku 2014, kdy jsme očekávali miminko a tušil jsem, že jako táta už nebudu mít čas na zážitkovky, šifrovačky a outdoorové závody. Urbex byl dobrou časově flexibilní náhradou. A přitom jsem objevil urbex.cz, díky němuž jsem zjistil, že:
1. i v Čechách je opuštěných objektů hromada
2. nejsem tady jediný magor do opuštěných objektů
A od té doby jsem se stal beznadějným urbexzávislákem.

Opuštěné budovy miluju už od dětství... Pamatuju si, že kousek od našeho domu byl opuštěný bílý domek, kam jsme si chodily jako děti hrát. Dole byla jen kuchyně, záchod a místnost, kde byly postele, které jsme měly místo trampolín. To bylo asi mé historicky první lezení do nějakého objektu. Dnes už ten domek bohužel nestojí... Dalším impulsem byl obraz nad gaučem rodičů, bylo na něm opuštěné město v džungli - mrakodrapy atp., já na něj donekonečna koukala a představovala si, jaké by to bylo tam být? A pak tu byl jeden opuštěný kravín, do kterého jsem lezla už jako malá, když jsme chodili s rodičema na výlet. O pár let později jsem se začala zajímat o focení, sem-tam jsem někam vlezla jen tak, někdy udělat fotky... Ale až nedávno jsem se dozvěděla, že existuje nějaká komunita podobně smýšlejících lidí, což mě na jednu stranu uklidnilo, moje posedlost opuštěnými budovami je vážně hrozná
Také mám ráda přírodu, a tak mě jednoduše baví pozorovat to, jak si bere vše zpět