Tento článek o (naštěstí) nikdy nedostavěné jaderné elektrárně na Kubě zveřejnila na svém blogu Yoani Maria Sánchez Cordero – kubánská blogerka, která dosáhla mezinárodního uznání a řady světových cen za své texty a kritické psaní o současném životě na ostrově a jeho vládě.

Bohužel se nám s ní nedaří spojit vzhledem k politické situaci v zemi, ale doufáme, že by se zveřejněním článku na urbex.cz souhlasila.

Vzpomínám si jak nám tenkrát v noci rodinný známý vyprávěl o době, kterou strávil v Sovětském svazu. Byl zpátky v Havaně teprve několik hodin, poté, co ho letadlo Aeroflotu přivezlo z dlouhého pobytu v zemi Gorbačova. Přijel s universitním diplomem, psaným zvláštním písmem, vystudovaný v oboru, kterému můj dětský rozum nemohl porozumět. Bylo to poprvé, co jsem slyšela o jaderné elektrárně Juraguá, která se v roce 1983 začala stavět v Cienfuegos. Hostův hlas popisoval ohromný reaktor VVER 440, zapuštěný doprostřed Kuby, jako by to byl živý drak, chrlící na nás oblaka dýmu. Tam měly jako atomoví vědci pracovat stovky mladíků, vystudovaných více než 9 tisíc kilometrů daleko od svých domovů. Z Kremlu přitékaly miliony rublů, aby pomohly vybudovat to, co mělo být vrcholným dílem našeho „tropického socialismu“, základním pilířem naší energetické soběstačnosti.

Později jsem se dozvěděla, že ten mladý nadšenec nikdy jako jaderný inženýr nepracoval. Sovětský svaz se rozpadl, právě když byla stavba prvního ze dvou plánovaných bloků z 97% dokončena. Většinu plochy pokryla vegetace a pod širým nebem zůstaly napospas živlům zbytky jádra, generátory páry, chladící čerpadla a dokonce i izolační ventily. Z Juraguy se stala nová zřícenina, pomník delirického velikášství, které nám odkázalo sovětské impérium.

S prošedivělými spánky teď bývalý expert říká, zatímco krájí plechy ve své nové práci jako soustružník: „Bylo štěstí, že to nikdy nespustili“. S dalšími kolegy totiž vypočítali, že pravděpodobnost jaderné havárie byla v Juraguá o 15% vyšší, než v jakékoli jiné jaderné elektrárně na světě. „Skončili bychom na ostrově, rozděleném napůl“, říká bez zbytečné dramatičnosti. Představím si část národa tady a část tam, a doutnající díru tvrdošíjně se snažící o změnu naší geografie.

Teď, když elektrárna ve Fukushimě vypouští radioaktivní odpad a s ním se šíří i strach, mám radost, že se v Cienfuegos reaktor nikdy neprobudil, že pod betonovým sarkofágem nikdy nezačala probíhat jaderná reakce. Tuším, že kdyby se to stalo, všechny naše současné problémy by nám připadaly malé, bezvýznamné drobnosti ve srovnání se strašlivým šířením radioaktivity.

Napsala Yoani Sanchéz