Jedno z největších autovrakovišť na světě, prý největší na jižní polokouli, se nachází v malé zapadlé vesničce na Novém Zélandě.

Všiml jsem si ho jen náhodou, když jsem projížděl kolem a potřeboval si trochu odpočinout. Mou pozornost ihned upoutalo pole pokryté stovkami autovraků a já si to namířil přímo ke dveřím s nápisem carwreckers. Zaplatil jsem pár drobných u vchodu (toto bizarni místo totiž funguje i jakési muzeum automobilní dekadence) a „vrakáč“ byl jen můj. Tady totiž průvodce ani davy návštěvníků nehledejte, jen vítr se prohání skrz prorezlé kastle prastarých ojetin a sem tam bouchne prohnilými dveřmi, nebo přivřeným kufrem. Vešel jsem do úplně jiného světa. Auto vrakoviště tu funguje od padesátých let dvacátého století, jsou tu stovky starých automobilů různých značek, typů a ročníků, velké americké káry jako Impala, nebo Cadillac. Dokonce jsem narazil i na české Škodovky.

Temné mraky táhnou od hor a z hustého roští vykukují předky rezavých vraků porostlých mechem. Jen světlomety se jim lesknou. Připadá mi jakoby mne desítky ležících příšer pozorovaly velkýma prázdnýma očima. Některými auty prorůstají stromky, nebo kapradí a pomalu se propadají do mokré zeminy. Je to úžasná podívaná, jak si příroda pomalu bere lidské vynálezy zpět.

Procházel jsem úzké uličky vyšlapané spíše zvěří než lidmi, a nevěděl co fotit dřív. Auta naskládaná na hromadách, v řadách jedno vedle druhého, nebo nechané prostě tak, jak je tam před lety automechanici zanechali. Pak jsem došel k vysoké třípatrové stodole. V přízemní části jsem v temnotě mohl rozeznávat obrysy zachovalejších kousků vintage automobilů a hned za nimi bludiště úzkých cestiček mezi kupami částí motorů, ozubené kola, hřídele a různé kovové zaprášené součástky. Byl tu silně cítit olej, zatuchlina a nos dráždil všudepřítomný prach. Po dřevěných schodech jsem pak vyšel do prvního patra. To bylo rozděleno do několika částí podle součástek, místnost s regálem až ke stropu naplněnými svíčkami, vedlejší prostory byly plné regálů a stojanů se stovkami různých velikostí poklic od kol. V podkroví na mne čekalo oddělení volantů a dřevěná podlaha pokrytá světlomety, všech různých tvarů. I tady byl pach oleje a zatuchliny, který jen umocňoval atmosféru tohoto neobyčejného místa. Když jsem pozdě večer autovrakoviště opouštěl, tak jsem ani u v stupních dveří nepotkal staršího pána, který mne při příchodu vítal, jediná živá bytost se zdál být štěkající pes přivázaný k boudě.

Tak zvláštní a jedinečné místo má člověk šanci navštívit jen jednou za čas.