Pohřebiště aut a autobusů ve švédském Båstnäsu – místo uprostřed lesů u jezera, kde nenajdete ani lidi, ani signál. Je tu jen jedna štěrková příjezdová cesta a tisícovka zrezivělých, pomalu se rozpadajících vozů. Dalo by se to tu nazvat střed ničeho. Dříve to býval autobazar. Chudší Norové sem jezdili pro levné ojetiny. Jak se ale jejich životní úroveň rychle zvedala, ustal jejich zájem o ojeté vozy. Zmizeli zákazníci, i prodejci. Jen auta zůstala a postupně k nim přibyla další z jiných okolních pohraničních bazarů.

Při příjezdu nás vítá švédsky i anglicky psaná cedule na dávno neobývané chatě uprostřed vrakoviště, hlásající: „Toto je soukromý pozemek. Foťte, dívejte se, ale nic neberte a auta neotvírejte. Nechoďte do chat – jsou tam pasti. Jestli se zraníte, je mi to jedno. Ale mějte na paměti, že tady vaše volání o pomoc nikdo neuslyší.“

Dodávku parkujeme na paloučku u chaty a naše šestičlenná výprava vyskakuje ven a bere vše potřebné – digitální i analogové foťáky, objektivy, stativy a dálkové spouště. Před námi louka, na které býval autobazar a nalevo i napravo od nás na sobě navršená rozpadající se auta. Rozcházíme se každý svým směrem.

Čím víc zacházím do jehličnatého porostu, tím vyšší a bizarnější hradby z aut mě obklopují. Z vozidel vespod už toho často moc nezbývá. Nemají kapoty, kola ani dveře, žádné sklo jim v oknech nezbylo. Rzí prolezlé kostry drží jen silou vůle. Na nich stojí další, stokrát zachovalejší patro aut. I ta postrádají kola či skla. Ale zůstaly jim aspoň sedačky. Na samotném vršku stojí dvě, ze kterých příroda udělala kabriolety.

Naproti téhle zvláštní stavebnici je malebné zákoutí s jezírkem – místo kapradí jsou kolem čtyři auta a místo kamenů ční z červenohnědé rašelinové vody pneumatiky.

Pod svahem tiše stojí opuštěná, jakoby post apokalyptická“ kolona aut. Aby se k ní člověk dostal, musí projít kolem břízy, vyrůstající z pružiny tlumiče.

Den tady na severu rychle utíká nebo je to možná tím, že projít celým vrakovým bludištěm v lese trvá opravdu dlouho. Když jdu tedy fotit auta na louce, slunce už je šikmé.

Je modrá obloha, jen pár mráčků po ní pluje a na slunci hraje louka všemi barvami. Jsou tu všechny odstíny černé, modré, zelené, žluté i rudé. Některé vozy jsou duhové, jak se lak vlivem počasí rozkládá. Jedno ale mají auta společné – a to i s některými z lesa. Chromové součástky se nemění. Pořád se stejně blyští a na slunci září jako v dobách slávy svých vozů – dech vyrážející kontrast ke zbytkům rzí sežraných částí.

Druhý den, když máme vše sbaleno a chystáme se k odjezdu, přijíždí na vrakoviště jeden veterán za druhým. Nadšenci do starých aut tu mají sraz. Přijíždí ve vozech, jejichž druzi tu v pokoji odpočívají. Možná, že někteří z veteránů pochází odsud – z bývalého autobazaru Båstnäs.

foto : Katka Havlíková

text: Katka Havlíková