Závody ve zbrojení Stalina přiměly k rozhodnutí vybudovat po celém území Sovětského svazu systém přísně tajných oblastí (oficiálně nazvaných Uzavřené administrativně-územní útvary – ZATO), kde byla situována řada výzkumných a vývojových center (tzv. „Naukograd“), která měla pomoci vývoji nových chemických, biologických a jaderných zbraní, rozvoji kosmického výzkumu a poskytnout technické zázemí sovětské vojenské technice – sputniky, rakety dlouhého doletu, termonukleární hlavice aj.

Život v ZATO podléhal přísným restrikcím – mimo jiné přísná kontrola pohybu osob zde žijících a pracujících, zákaz vstupu cizinců (tedy „neobčanů“ SSSR), občané Sovětského svazu museli mít zvláštní povolení jak pro vstup, tak pro opuštění oblasti, všichni noví obyvatelé museli projít prověrkami NKVD (tj. Lidový komisariát vnitřních záležitostí) nebo jeho nástupnických organizací.

Zařízení byla známá pouze pod krycími kódy sestávajícími se ze jmenného a číselného označení. Původně číslice vyjadřovaly vzdálenost k nejbližším městům, nicméně v pozdější době byla kvůli utajení čísla přidělována náhodně, případně nahodile měněna.

Sovětská ponorková základna spolu se sevastopolskou městskou části Balaklava byla jednou ze ZATO nesoucí krycí označení Objekt 825 GTC (případně K-825). Zařízení udržované v operačním stavu až do roku 1993 primárně sloužilo ke skladování jaderných zbraní, výrobě, údržbě a úkrytu jaderných ponorek (ponorky projektu 615 a 633). V případě potřeby mělo chránit i před nukleárním útokem (vydržet mělo přímý zásah 100 kilotunové hlavice). Celý komplex byl vysekán do nitra hory. Vodní tunely o celkové délce 602 metrů pojaly maximálně sedm ponorek projektu 615.

Status „Top secret“ pomáhali zařízení udržovat od roku 1967 mimo jiná opatření také jednotky sovětských bojových delfínů, kteří coby podvodní strážci bránili pobřeží Sevastopole vyhledáváním a likvidací nepřátelských potápěčů nebo jiných objektů skrytých pod vodní hladinou (např. miny).

Jak se můžete dočíst v knize W. Johnsona s názvem Rose-Tinted Menagerie, delfíni byli coby podvodní strážci využit již ve vietnamské válce. Podle Dr. Jamese Fitzgeralda, průkopníka v oblasti výzkumu delfínů pro CIA a americké námořnictvo, měla zvířata hlavní úkol: objevit potápěče, strhnout mu masku z tváře, přerušit dodávku vzduchu a eventuálně, zajmout pro výslech. Existují také tvrzení, že americké námořnictvo cvičilo delfíny k zabíjení pomocí nožů připevněných k ploutvím.

Sofistikovanější metoda likvidace nepřítele byla pomocí injekční stříkačky natlakované oxidem uhličitým. Když delfín vrazil do nepřátelského žabího muže jehlu, rychle se rozpínající plyn měl za následek, že oběť přímo „vybuchla“. Později vyšlo najevo, že delfíni vycvičení k zabíjení usmrtili takto čtyřicet vietcongských potápěčů a dva americké vojáky, kteří přišli o život nešťastnou náhodou. Ač byly v mnoha ohledech velmi podobné, sovětský výcvik na rozdíl od amerického operoval se strategií sebevražedných otočníků. Delfín měl připlavat s náloží k nepříteli a zahynout při dálkově řízeném odpalu. Doktrína typicky sovětská – lidé i delfíni jsou postradatelní.

text : Mišul

Fotogalerie ponorkové základny.

Fotogalerie nemocnice a bývalého sídla Výboru státní bezpečnosti (KGB).

foto : Diverzant