Až dosud jsem si říkala, že jakási připomínka: „Urban exploration je činnost na hranici zákona“ je jen jakýmsi strašákem, který má odradit všechny s kapkou pudu sebezáchovy, když už je neodradí fakt, že lezou někam, kde na ně může něco spadnout nebo kde můžou někam zahučet sami, nemluvě o napadení osobou, která zrovna v budově nemá úmysl jen fotit.

Ano, budovy skutečně vždy někomu patří, ať už obcím, krajům, státu či soukromým vlastníkům. A všude se najdou tací, kteří, když vás uvidí lézt dovnitř, zavolají policajty. Na fóru i jinde na internetu se to hemží podobnými případy. U nás (v České republice) se však nanejvýš může jednat o „pouhý“ přestupek a tak vás napoprvé jen vyvedou z budovy. Problém by mohl nastat, kdybyste se takového přestupku dopustili opakovaně nebo při vstupu způsobili škodu a narazili na příslušníky, kteří by to chtěli řešit. Pak vás může potkat i menší pokuta a v extrému povinné práce či podmínka.

Zkušenost ze setkání s českými strážci zákona nemám žádnou. Ale s těmi německými to moc sranda není. Možná šlo spíš o kontext toho, kdy nás chytili.

Zkrátka dostali jsme chuť na již pár let opuštěnou německou nemocnici, a abychom nejeli jen na jedno místo, našli jsme si v okolí pár dalších objektů. Vyjeli jsme ráno, abychom toho stihli co nejvíc, a kolem jedenácté už jsme byli na místě. Od slečny průzkumnice, žijící nedaleko, jsme měli návod, kudy vlézt dovnitř – otevřeným oknem v přízemí. Vyšli jsme pak schodiště do nejvyššího patra s tím, že postupovat budeme odshora dolů.

Nebyli jsme ale uvnitř ani deset minut, když jsme zaslechli hlasy. Po schodišti k nám mířila dvojice německých policajtů. A byl problém. Okamžitě nám zabavili občanky a začali prohledávat věci. Policejní zástupkyně „křehčího pohlaví“ působící mnohem ostřeji než její kolega a vzbuzující dojem, že bývala bachařkou, neustále něco hlásila do vysílačky. Pak nám nařídili, abychom šli dolů, a ven jsme vylezli opět otevřeným oknem.

Neměla bych opomenout hrůzostrašný nález, který objevili v Rendyho batohu – srdce. Měli jsme v plánu udělat na pitevně menší inscenaci s prostěradlem, umělou krví, rouškami přes ústa a samozřejmě umělým srdíčkem, které bylo pečlivě zabalené v alobalu na polystyrenovém podtácku. Německý strážník, který to vylovil na denní světlo, se zhrozil a ptal se, co to je. Dlouho nemohl pochopit, že jen vtip. Představa, že by nás chytli až na pitevně, kde by jeden z nás ležel na pitevním stole pod prostěradlem od krve, ostatní bychom měli roušky, ruce od krve, v nich srdce, a kolem rozestavené foťáky se zapnutým záznamem, byla hořce úsměvná. To bychom asi nevysvětlili.

Venku následovala druhá šťára. Ven mělo jít vše z kapes i batohů. U tří z nás přitom objevili pepřáky. Pozor! To je v Německu také trestné. Zatímco u nás se jedná o věc osobní ochrany, u našich germánských sousedů je to zbraň.

Následovalo focení u osobních věcí a sdělení obvinění, že jsme se dopustili vniknutí na soukromý pozemek a omezili tak domovní svobodu – trestný čin jak vyšitý.

A pak byla třetí šťára – prohlídka auta a test řidiče na požití omamných látek. Žena „bachařka“ zatím odešla s našimi doklady vše nahlásit a vypsat. Přijelo další auto. Z něj vystoupila mladá dvojice policistů, opět muž a žena. Naštěstí byli mnohem sdílnější a chápavější, než jejich kolegové, kteří nás zadrželi. Sehnali nám tlumočnici, protože policejní němčině jsme nerozuměli my a angličtině zase nerozuměli oni. Díky tomu jsme se tedy od paní z Čech, která učí ve vedlejším gymnáziu, dozvěděli, co vše nás čeká. Všichni čtyři jsme dostali zápis do trestního rejstříku a do Čech nám přijde ještě soudní vyrozumění o výši pokuty. Její strop se pohybuje na pěti stech euro. O pepřových sprejích se prý v zápise nezmíní.

Následně nám donesli kopii českého soupisu hlášení s našimi osobními údaji. Ještě si tedy musíme počkat na soudní psaní. Těžko říct, jak to dopadne, ale vzhledem k tomu, že jsme nic nerozbili, všichni jsme s sebou měli jen foťáky a stativy a vše jsme poměrně dobře vysvětlili, doufáme ve shovívavost německých soudů.

Byli jsme zkrátka ve špatný čas na špatném místě. Když jsme do nemocnice vlezli, probíhal zrovna zátah na někoho, kdo v budovách kradl. Na místo totiž pak dojeli i policisté v civilu a psovodi. Při pročesávání budov jsme ale do pasti spadli my. Nejdříve se tedy pravděpodobně domnívali, že to my jsme ti hledaní. Proto s námi ze začátku jednali poměrně ostře.

Naši domněnku a slova policistů o krádeži v areálu potvrdila zpráva, kterou Rendy zpětně dohledal. Trojice mužů nakradla v budovách sedmdesát kilo barevných kovů. Při opakované návštěvě si na ně policie na místě počíhala, ale pachatelé uprchli na kradených kolech. My se jen hloupě přimotali.

Odjeli jsme tedy z místa s oznámením v kapse a evidencí v německém trestním systému.

A od té doby asi policajty přitahujeme. Druhý den jsme zastavili na hranicích a šli se podívat k opuštěnému sanatoriu. Stáli jsme na kraji silnice a fotili si hory, když tu u nás zastavilo policejní auto a jestli můžou vidět naše pasy nebo občanky. Všichni jsme je ale měli v autě na parkovišti, tak se nás ptali, co děláme. Podotýkám, že jsme nestáli ani u opuštěné stavby, ani na jejím pozemku. Byli jsme na chodníku u silnice. Pak se nás ptali, jestli jedeme dál do Německa nebo zpět do Čech a jestli jsme z Ústí nebo z Teplic. Odtamtud prý totiž vedou do Německa největší drogové tratě.

Co z toho vyplývá? Vždy, než někam vlezete, rozhlédněte se, jestli kolem není policejní auto nebo zvědavý kolemjdoucí, či soused. Nevytvářejte vstupy, asi by vám nevěřili, že jste se dovnitř nevloupali. Neodnášejte si nic, je to prostě krádež. Nenoste s sebou pepřák a raději ani nůž. Nesnažte se utíkat a moc se nesmějte, když neumíte řeč. Poradila bych vám, abyste si vstup domluvili předem a získali povolení, ale to by pak nebyla taková zábava.

text: Katka Havlíková