Kdysi nám říkali, že pod krustou pevné zemské kůry se nachází polotekutý zemský plášť a pod ním tekuté zemské jádro. Touha geologů provrtat se k němu co nejblíže vyústila v sedmdesátých letech k realizaci projektu dosud nejhlubšího vědeckého vrtu na světě. Místem, kde se měl uskutečnit, se stal geologicky rozmanitý kolský poloostrov na samém severozápadě Ruska blízko hranic s Norskem a Finskem. Tato oblast vyniká také tím, že zemská kůra je zde jedna z nejtenčích na světě a bylo by téměř možné se provrtat až k tzv. Mohorovičičově diskontinuitě, oblasti přechodu zemské kůry v zemský plášť.

Největší hloubky se dosáhlo v roce 1989 a dosud je nejhlubším uměle vytvořeným místem na světě v hloubce -12262m. Vrtání provázelo mnoho technických výzev, kruté zimy panující v oblasti za polárním kruhem a rychleji stoupající teplota s rostoucí hloubkou, než se předpokládalo.

Začátkem devadesátých let s rozpadem Sovětského svazu bylo vrtání i přes protesty geologů a nesporný geologický přínos pro vědeckou obec celého světa ukončeno, především z ekonomických důvodů. Vysoké teploty vyžadovaly titanové výztuhy a ekonomická náročnost rostla neúměrně s každým vyvrtaným metrem. Kvůli vysokým teplotám a velké hloubce se též nedařilo udržovat vertikální směr vrtu, takže se vrtalo neefektivně šikmo a přibývalo technických poruch.

Zjistilo se, že hornina z hloubky kolem 3km je totožná složením s horninou nalezenou na měsíčním povrchu. Od 6km hloubky začala neočekávaně rychle růst teplota, místo původního odhadu 16°C na 1km rostla o 20°C, z důvodu vyšší radiace. V hloubce mezi 9-12km se nečekaně objevily silně minerální podzemní vody a neočekávaně vysoká koncentrace zlata. Tyto nečekané objevy obhájily technickou i finanční náročnost vrtu, srovnatelnou s lety lidí do vesmíru.

Kolem vrtu vznikla také koncem devadesátých let konspirační teorie „Studny do pekla“. Tato fáma byla založena na publikované nahrávce zvuků řevu a pláče, kterou měl údajně pořídit jistý vědec ponořením mikrofonu až na dno vrtu, který se provrtal přímo do pekla. Záhy se přišlo  na to, že nahrávka obsahuje velkou část zvuků ze zvukové stopy hororového filmu Baron Blood z počátku sedmdesátých let.

Během devadesátých let se větší část vybavení vrtné soupravy odvezlo a zůstaly pouze budovy s charakteristickou žlutou vrtnou věží. Na tuto věž navazovala kompresorová hala, transformátorová hala a dlouhá technická hala s několika přístavky. Budovy a většina vnitřního vybavení byla udržována do roku 2005. Celá vrtná věž stála až do roku 2007, kdy se rozhodlo, že místo vytvoření technického památníku se celý objekt zbourá a postupně rozebere. Od té doby byla většina z vybavení rozkradena, jak to u opuštěných objektů v Rusku bývá obvyklé. První byla rozebrána trafostanice a rozvodna, následovaly další objekty a postupně i věž. Dosud zůstala částečně zachována např. laboratoř, kde je možné najít světově vyhlášené české laboratorní sklo Simax. Zůstaly i některé elektropřístroje, např. osciloskopy.

Dodnes rozebírá zbytky oceli parta svářečů s autogenem. Přijíždějícího auta a návštěvníků si nevšímají. Poprvé jsme místo navštívili na podzim 2012, důkladnější průzkum jsme provedli v létě 2013. Z věže zbyla již jen hromada žlutého šrotu. Samotná vrtná hala má napůl strženou železobetonovou střechu. Ostatní budovy zůstaly zatím celé. Je v nich možné vidět staré plechové cedule, denní záznamy, knihy, zápisníky a zbytky elektrotechniky. Z těžké techniky bohužel nic nezbylo s výjimkou kladek a kolejnic v servisní hale a rozvaděčových skříní v bývalé trafostanici. Z přívodu vedení vysokého napětí zbyly jen dřevěné stožáry.

Nejzajímavějším místem je samotná „Díra do pekla“, vrt v částečně stržené vrtací hale, který má v průměru nějakých 30cm a je překryt přišroubovanou betonovou zátkou, jejíž šrouby a matky pomalu korodují a rozpadají se.

Až se na ni postavíte, představte si, že máte pod sebou skoro 13km hlubokou díru. Kdybyste do ní hodili kámen, zvuk dopadu byste uslyšeli až nejdřív za minutu a půl. Na dně vrtu je tlak vzduchu skoro 4x vyšší než na povrchu, pro představu tak vysoký jako je tlak vody 26m pod hladinou a panují tam teploty jak v rozpálené troubě kolem 180°C.

Kolský poloostrov je zajímavý nejen díky superhlubokému vrtu, ale také díky opuštěným vojenským základnám a opuštěným rybářským vesnicím. O místa duchů zde není nouze…

článek i foto : Tetrix