„Byla tam cítit zatuchlina a vlhko. Obzvlášť dole. Určitě dlouho nevětrali, takže se vzduch ani nehnul. V celách se na stěnách loupala omítka. Ta atmosféra tam byla hodně silná,“ vzpomíná na návštěvu opuštěného vězení fotograf a zakladatel Urbex.cz DiverZant. Do bývalého žaláře se vypravil v rámci mezinárodního fotografického workshopu, kde působil jako zástupce jednoho z partnerských měst hostitelského města.

Historie vězení v Piotrkow sahá až do roku 1793, kdy bylo město pod pruskou nadvládou a dokonce sloužilo jako hlavní město Jižního Pruska. Kvůli tomu, že v oblasti chybělo zařízení, kam by byli posíláni odsouzenci k nápravě, rozhodla se toho roku oblastní vláda k vybudování vězení v budově piaristického kláštera z počátku osmnáctého století. Původní kapacita třiceti vězňů byla během dalšího století rozšířena na bezmála sedm set míst, a to hlavně díky přístavbám několika dalších budov i pater. I tak ale zařízení nestačilo a během celé své existence bylo přetěžované. V předvečer vypuknutí první světové války bylo v celách umístěno o tři sta trestanců více, než byl limit.

„V těch celách není nic, akorát jedna je zachovalá. Je tam záchod, kavalec, umyvadlo a pár plakátů na stěnách. zajímavě vypadají společné záchody. Všude se loupe omyvatelná omítka. Ale ještě lepší je výslechová místnost, kterou jsme objevili také hned dole,“ vypráví dál a popisuje vyšetřovací komoru, kterou založili Němci roku 1939. Krátce po vpádu nacistických okupantů byla většina vězňů přesunuta do jiných zařízení a bývalý klášter se stal vyšetřovacím vězením.

I město samotné se toho času proměnilo k nepoznání. Původní obyvatelé byli odsunuti a vzniklo zde největší židovské ghetto raného typu, kterému dozoroval nacista Hans Drexler a později Willy Blum. Do původně šesti tisícového města bylo internováno přes deset tisíc „nechtěných“ a až do roku 1942 sem bylo nashromážděno dvacet osm tisíc Židů. V půli války však bylo rozhodnuto o likvidaci ghetta a většina jeho obyvatel byla transporty deportována do koncentračních táborů Majdanek či Treblinka. V městě zůstalo jen asi tři a půl tisíce továrních dělníků židovského původu, kteří pracovali v přilehlých podnicích.

„V nejvyšším patře je krásná vězeňská kaple s malbami po stěnách. A o ní jsme se dozvěděli až na poslední chvíli. Zasekli jsme se už v přízemí. Prostě je to tak skvělý prostor kde je pořád co fotit a za pár hodin se to nedá stihnout. Dají se tam inscenovat zajímavé scénické fotky. Hodně zajímavá je i hra světla a stínu v celách, která se dá dobře fotit. Navíc jsme tam byli de facto sami. Hlídač nás tam jen zavedl a pak se vrátil na vrátnici, takže jsme měli volné ruce. Jeden z pořadatelů workshopu má známého, který tu prohlídku domluvil, jinak se tam asi dostat není možné. Když si vezmu, jak to vypadá zvenčí, nedovedu si ani představit, že by se tam někdo dostal nelegálně.“

A i dostat se jen tak ven bylo zjevně nemožné. Za celou dobu fungování vězení nebyl zaznamenán jediný útěk. Ani v době, kdy doslova praskalo ve švech, se žádný z trestanců nedostal na svobodu. Svému účelu stavba sloužila i po druhé světové válce. V dobách hlubokého socialismu se tu navíc začala psát další smutná kapitola vězeňské minulosti. V útrobách bývalého kláštera byly popravováni nežádoucí obyvatelé Polska. Mezi těmi, nad nimiž zástupci nemilosrdného režimu vynesli verdikt smrti byli členové domácího i zahraničního odboje, i otevření kritici nastalých poválečných poměrů. Jak dlouho ale takzvaná „cela smrti“ byla v provozu lze dnes jen odhadovat. Po zastavení poprav byla pravděpodobně přetvořena pro jiné účely a dnes není známo, kde přesně se nacházela.

V roce 2003 shledala polská vláda vězení zastaralým a kapacitně nedostačujícím a mimo město vyrostla nová moderní stavba, kam byli všichni stávající vězni přemístěni. Stará klášterní budova s přístavbami osiřela a dodnes zůstává nevyužitá. Pominulé roky se do jejích zdí pomalu vpisují a přetváří její interiéry v hororové kulisy. Těžko poslouží nějakému jinému záměru. Od roku 2011 bylo dokonce několik menších staveb v areálu zbořeno. Takový osud ale zatím hlavní věznici nehrozí.

foto : DiverZant

text: Katka Havlíková