Úhledná dřevěná lávka nás přenáší přes čistý potůček do opečovávané zahrádky s čerstvě posekanou trávou a pečlivě obstarávanými ostrůvky květin a kapradí. Přes zelené uličky mezi nimi se naklání zohýbané mladé stromky zatěžkané přivázanými kameny a cihlami, aby tvořily brány, až jejich kmeny zesílí.

A mezi vší tou zelenou parádou stojí staré stavení. Samo o sobě by nebylo ničím zvláštní, kdyby ale nebylo ověšeno snad stovkami různých panenek, pohupujících se v mírném větru na svých oprátkách.

Míjíme strom s několika zvířecími lebkami i ukřižovaným Ježíšem bez kříže a hledáme živáčka. Na volání nám nikdo neodpovídá. Jen na verandě nás vrtícím ocasem vítá štěně.

Klepeme na okno, ale stále nic. Jen otevřené dveře do domku nám napovídají, že doma skutečně někdo je. Váháme, zda to nechat být a prostě fotit, nebo ještě počkat. Rozhodovat se nakonec nemusíme. Z opačné strany zahrady zaslechneme pravidelné a neustávající vrzání. Jdeme tedy směrem, odkud se skřípající zvuk, dotvářející trochu strašidelnou atmosféru místa, line. Jen kousek od dřevěného mostku se setkáváme se starší paní s kolečkem plným suchých smrkových větviček.

Nejdříve se zdá být překvapená, ale nakonec se s námi dává do řeči. „Vám se to líbí?“ ptá se a kroutí nevěřícně hlavou. „Mně se to teda nelíbí. Je to hrozný. Nic mu tady nepatří, víte? To je můj syn,“ dozvídáme se. Je patrné, že se o tom paní moc nechce mluvit. „Dřív tady byla jen ta zahrádka, o kterou jsem se starala. A jezdili si to sem fotit z různých časopisů. I zahraničních. A teď je tu taková příšernost. Já tady nebydlím. Jsem nemocná. Sem se jezdím starat jen o tu zahrádku. Ale on to tu takhle zřídil. Příšerný,“ neskrývá svůj nesouhlas se synovým zvláštním koníčkem.

„Sběratel“se v domku usadil po roce 1998. Bývala to rodinná chalupa, ze které pocházel jeho otec. V současnosti je to zřejmě nejrozporuplnější stavení nejen vsi. Jedny jeho výzdoba přitahuje, jiné odpuzuje.

„On už spí. Chodí spát v pět a vstává v jednu v noci. Někam chodí, ale kam, to vědět nechci. Klidně si foťte, dělejte si, co chcete, ale budit ho nebudu, byl by problém,“ nechává nám paní volnou ruku a s povzdechem se s námi loučí.

Staré, rozbité, polonahé. Panenky a různé hračky se nepohupují jen oběšené na všemožných provázcích. Vykukují i zpoza ošatek na zdech, hrnečků pod okny či postávají mezi rozmanitou veteší. Jejich jednotlivé části jako hlavy, ruce, tělíčka trčí z mezer mezi prkny, jsou naraženy na hrdla lahví či jsou připevněné pilkami, pilníky i starými noži ke zdi. Jejich obličeje, často postrádající oči nebo jiné části, pokrývá špína i lišejník. A to vše je překryto několika vrstvami letitých pavučin. Děsivý výjev připomínající scénu z voodoo hororu. Člověk by skoro řekl, že se tu dějí nějaké strašlivé rituály. Někteří obyvatelé vsi dokonce tvrdí, že každá z panenek má zastupovat někoho z nich.

Během focení a prohlížení si bizarní výstavy se rozdělujeme. Já zůstávám pod oknem nedaleko dveří a DiverZant zachází pod zastřešenou verandu. Najednou ale oba slyšíme kroky uvnitř domu a než se stihneme stáhnout někam do bezpečí, vidíme, jak pán, evidentně probuzený kňučením svého malého psíka, vychází ven. Všimne si jen mě.  Po upozornění, že když se vzbudí, je nevrlý, by člověk čekal ledasco, ale ne úsměv a omluvy. „Já se omlouvám. V klidu si prohlížejte, dívejte se.“ Ještě několikrát to opakuje a pak s přáním dobré noci se rychle otáčí a mizí zpět v útrobách domku, aniž by si DiverZanta všiml.

Chvíli se na sebe překvapeně díváme, ale pak dál pokračujeme ve focení. Jen nechceme na místě zůstávat moc dlouho, abychom snad znovu nevyhnali pána z postele. Prazvláštních výjevů, které za léta sbírání a vystavování panenek na svém domě vytvořil, je ale pořád dost a dost, a čím více se člověk dívá, tím zajímavější spojení nachází. Například panenku tulící se k dalšímu Ježíši na kříži, zčernalou hlavu jiné, které vycpal důlky očí borovou kůrou. K nalezení jsou ale i plynové masky či dětské botičky.

Poté, co se „sběratel“ nastěhoval do onoho starého domu, proslulého široko daleko malebnou zahradou, začal se zajímat o sběr všemožných starých předmětů a hraček, které i neváhal zapůjčit nedalekému muzeu na výstavu. Svou rozsáhlou sbírku a zároveň výzdobu exteriérů i interiérů domu obohacuje o nálezy z kontejnerů, skládek a sběrných dvorů. Často se i prý stane, že se ráno vzbudí a na mostku sedí několik panenek, které mu kdosi přinesl. A ty panenky, které vítr, déšť, mrazy i slunce poničí k nepoznání, odřízne a symbolicky pohřbí na půdě. Jejich místo pak zaplní nově nalezené.

Foto: DiverZant

text: Katka Havlíková