EN Version

Vítr dávno strhal ze stromů zbytky zežloutlých listů a rozmetal je všude po zemi, aby v častých zimních plískanicích pomalu tlelo. Nebe už před několika dny potáhly těžké olověné mraky, líně plující nízko nad krajinou. Je šedivé pochmurné ráno a na kraji štěrkové cesty zastavuje auto. Po krátkém čase z něj vystupuje mladý muž a dívka. Z kufru si berou vybavení, naposledy se rozhlížejí a jdou obhlédnout opuštěný zámeček uprostřed dávno neudržovaného parku. Tak nějak by mohla vypadat obyčejná foto-výprava mladého francouzského fotografa, vystupujícího pod pseudonymem WilKaza Urbex (veřejná galerie).

Sám sebe popisuje jako „optimistickou“ povahu, což se odráží v jeho tvorbě. Svými pochmurnými fotografiemi, v nichž často vystupují dívky, coby osamělá velmi působivá stvoření dotvářející celkovou náladu míst, oslovil spoustu lidí.

Jak už to bývá, opuštěné stavby ve svém okolí objevoval od malička. Továrny a liduprázdné rodinné domy v rodném městě prozkoumával ze zvědavosti. Rád splýval s přítmím. S fotoaparátem a další technikou se poprvé taková místa rozhodl navštívit o něco později, a přeci už před více jak třemi lety.

„Rád se pohybuji ve tmě, připadám si diskrétně. Nerad fotím za jasného počasí. Líbí se mi tlumené světlo i temnota. Rád fotím v brzkých hodinách a hlavně v zimě. Baví mě vše, co k tomu období patří – mlha, chlad…“ říká o aranžmá svých fotografií.

Ti, co jeho díla shlédnou, si bezesporu všimnou dívek, které na jeho fotografiích často vystupují. Ač se jedná bezesporu o působivé portréty i akty, modelky nejsou hlavní doménou snímků. Jsou podle slov autora jen „jakýmisi duchy, přízraky focených míst.“ Někdy siluety, někdy stíny, někdy křehké bytosti, nijak nerozbíjí tísnivou atmosféru prostor. Ba naopak, většinou jsou právě tím, co opuštěnost oprýskaných místností dotváří. „Mám rád myšlenku, že dva se spojí v jedno, že ženská krása se spojí s dekadencí místa.“

Někdy sází na štěstí a modelky bere tam, kde ještě nebyl. Jindy se s nimi ale vrací do staveb, které už sám nebo s přáteli před tím prozkoumal. Podle toho také někdy volí dívku, kterou na místo vezme. „Nejdůležitější pro mě je, aby byla akční a motivovaná. Baví mě, když se dokáže kriticky postavit k výslednému snímku, když sama přijde s nápadem. A zároveň musí mít smysl pro dobrodružství. Fotím ve špinavých místech a nikdy není jasný výsledek,“ popisuje ideální model.

Pózy a kompozice jsou pak většinou výsledkem okamžitých nápadů. Scénu předem nepřipravuje, vše nechává na fantasii a představě. „Je to ale risk. Nikdy nevím, zda bude místo ještě přístupné, nebo ne. Mám rád zámečky a nemocnice, zvlášť když je uvnitř ještě vybavení jako třeba nábytek, nebo jsou místa architektonicky zajímavá, zvláštní.“

„Když jsem v takových prostorách, vyvolává to ve mně spoustu otázek. Často myslím na to, že jsou to místa, kde se žilo, nebo kde někdo trpěl. Nějak tam plynul čas, který už se nevrátí. Ta místa nás mají tolik co naučit o pomíjivosti a krátkosti bytí.“ Jak na závěr dodává, jsou nám připomínkou toho, že nic není navždy.

Foto: WilKaza Urbex

text: Katka Havlíková