• Narodil se 14.1.1965 v Praze
• Fotografování se nevěnuje příliš dlouho. Začínal focením přírody. Zacházel i do dalších oborů fotografie. Účastnil se různých workshopů a besed.
• Nakonec ho ale nejvíce oslovilo fotografování opuštěných staveb. Urbexu se věnuje asi dva roky. Spolupracuje s Urbex Team Kralupy.
• Využívá takzvané techniky HDR.

__________________________________________________________________________________________________

Před chvílí jsme překročili české hranice, a tak stavíme na benzínce. Vracíme se domů z víkendové výpravy po Rakousku. Původně jsme měli v plánu udělat rozhovor v některém z opuštěných hotelů, které jsme měli po cestě. Ale člověk míní a opuštěná místa mění. Uvnitř nějak nebyl čas ani prostor na to, v klidu si sednout a popovídat si. Je tam toho tolik, co pořád přitahuje pozornost. Martin to už dobře zná. Opuštěných míst navštívil stovky. A fotografie z míst i vystavuje.

Jak dlouho fotíš opuštěná místa?

Vlastně když sáhnu do historie svých fotek, tak aniž bych si to uvědomoval, je to pět let. Ale cíleně tak dva a půl roku.

Co tě k tomu vedlo, že jsi je začal fotit?

Samozřejmě se mi libí opuštěný prostory, opuštěný místa, který mají kouzlo, příběh. A při úpravách fotek jsem zjistil, že já si tu fotku pak dokážu upravit podle toho, co jsem tam cítil. Takže to má pro ně několik věcí. To, co tam na mě dýchá, co se mi tam líbí a následná úprava fotek, kdy já se snažím dát té fotce nějaký příběh. Vtisknout do ní to, co jsem tam cítil.

Takže urbex je pro tebe o pocitu?

Samozřejmě. Hlavně o něm.

Jaká místa máš nejraději?

Na prvním místě určitě kostely. I neopuštěný. Je neuvěřitelný, kolik úsilí a hmotných statků musela stát jejich výstavba. A pak takové typy sanatorií, kde je ještě nějaké vybavení – postele, zařízení. To umocňuje sílu toho místa.

Co nějaké zážitky? Co se ti vrylo do paměti?

Každý vstup do objektu je adrenalin a exploze emocí. Nikdy nevíme, co nás uvnitř čeká. A i když dopředu víme, kudy dovnitř, nikdy nemáme stoprocentní jistotu, že to dobře dopadne. Jeden takový zážitek se mi pojí s kostelem uprostřed vsi – velkým kostelem. Z části byl obehnán europlotem. Věděli jsme, že dovnitř se dá dostat rozbitým oknem.

Asi zmíním, že kostel stál ve svahu. To znamená, že na jedné straně byla okna zhruba necelý metr a půl nad terénem a na druhé straně mnohem výše. Po menším průzkumu okolí kostela jsme našli ono rozbité okno, částečně ukryté za křovím. Okno bylo opravdu asi něco málo přes metr vysoko a byla rozbitá jen část vitráže. Což znamenalo vytáhnout se do okna, protáhnout se skrz malou díru ve vitráži a na druhé straně zdolat slez po asi pětimetrovém žebříku. Když jsem viděl ten malý průlez oknem, jediné, co mi blesklo hlavou, že tím prostě neprolezu. Nepatřím mezi hubeňoury a nějaké to kilo navíc mám. Kluci, co šli přede mnou, to zvládli. Ten kostel měl být super lokace a moc mě lákal. Chtěl jsem se dovnitř podívat. Prostě jsem zariskoval. Říkal jsem si: maximálně se v okně zašprajcuju a v tom případě mě budou muset kamarádi vyříznout. Jinak by se nedostali ven. Nic takového se nestalo. I tenhle vstup jsem přes počáteční obavu zvládnul. Kostel stál opravdu za to a fotek v něm pořízených si o to víc vážím. Po té, co jsem vylezl ven, jsem si ten malý otvor ve vitráži ještě jednou nechápavě prohlédl. Po tomhle zážitku věřím, že lidské tělo je hodně skladné a ohebné a člověk se dostane všude, kam se vejde jeho hlava.

To jistě mluvíš o Belgii, kde jste byli na týden fotit. Do jakých zemí tě focení opuštěných staveb zavedlo?

Samozřejmě do různých koutů Čech. Pak i do Polska, Slovenska, Německa, Francie a teď do Rakouska.

Vrátil ses někdy někam?

Vrátil jsem se na pár míst. Nic nového už jsem vesměs neobjevil a většinou přišlo i velké zklamání nad vandalismem a lidskou lhostejností. Radši jezdím na nová místa a objevuji nové věci. Návraty se mi pro fotografování moc nevyplácí.

Tobě v září začíná první díl trojdílné výstavy v Dark velvet cafe baru. Tématem je schodiště. Proč zrovna schodiště?

To je hodně jednoduché. Dneska už mám celkem velký archiv urbexových fotek. Míst jsem navštívil spousty. A co si budeme povídat, skoro v každém domě je schodiště. Zjistil jsem, že schodiště fotím pokaždé. Takže jsem si uvědomil, že je to pro mě silný element. Schodiště byla jasná volba. Schodiště je asi to nejsilnější, co je v tom baráku. Proto byla zvolena jako téma první výstavy.

Máš nějaké oblíbené? Viděl jsi nějaké, které ti vyrazilo dech?

Ono každé schodiště je jiné. Každé je originál. Záleží i na světle, kdy je jak nasvícené. Jinak bude vypadat v ranním světle, jinak v odpoledním. Asi nemám oblíbené opuštěné schodiště. Asi proto, že nemám oblíbenou opuštěnou stavbu.

A jaká jsou další témata? O čem budou další dva díly výstavy?

My to nechceme prozrazovat. To je tajemství. Překvapení.

Bude to na sebe navazovat? Nebo je mezitím pauza?

Určitě mezi tím bude pauza. To by se přejedlo.

Máš nějaký sen, kam by ses ještě chtěl podívat? Nebo už jsi všechno to, co jsi chtěl vidět, viděl?

Samozřejmě, když koukám na fotky kolegů, kteří fotí to samé téma, co já, tak v tu chvíli vím, že tam musím být taky. Ale vzhledem k náročnosti, myslím teď neprozrazování lokací, je to opravdu těžké. Takže já to nechávám osudu.

Foto: Martin Ketner

text: Katka Havlíková