Každý urbexer musel nějak začít. Zažít prvotní impulz, který ho oslovil natolik, že přelezl svůj první plot, našel relativně bezpečný vstup a strávil několik hodin prozkoumáváním mizející krásy něčeho opuštěného, chátrajícího a přesto nevšedním způsobem okouzlujícího. Pro někoho je urbex o pocitu, jiným jde jen o adrenalin nebo fotky, které může sdílet na sociálních sítích. Pro mě osobně je urbex o příběhu. A právě příběh jedné budovy bych vám chtěla zprostředkovat. Dočtete se o ní v knize Krása zániku od DiverZanta a Katky Havlíkové, ale já vám ji přiblížím trochu jinak.

Když jsem na konci března loňskéhoho roku poprvé kontaktovala správce webu Urbex.cz s prosbou o radu, netušila jsem, že se o pár měsíců později setkáme s DiverZantem osobně. Uprostřed čerstvě posekaného parku, mezi odkvétajícími rododendrony. Měla jsem mu povědět příběh budovy, která se na čas stala mým jediným koníčkem. Historii bývalého plicního sanatoria. Informace, že DiverZant s Katkou chtějí objekt mé „posedlosti“ zařadit do své připravované knihy, mě přímo nadchla. Chtěla jsem, aby se příběh Sanatorky dostal do povědomí nejen místních. Nejdříve kvůli jednomu videu.

„To byla budova sanatoria, kde se léčili lidi trpící schizofrenií, maniodepresí, různýma nemocema. Ale jen do té doby, než tu začali strašit,“ vypráví mladík, zatímco stoupá po schodech od jezírka k budově, původně sloužící jako vodoléčebný ústav. Video, které zhlédlo třicet tisíc lidí. Pamětníci by nad ním jen zakroutili hlavou. Na nejmladší generaci opuštěná stavba na okraji mého rodného města působí jako magnet, a to i díky němu. Historky o tisících mrtvých dětí, o „osobě, která záhadně zmizela ze seznamu sanatoria“, o lidech, kteří skákali z balkónů v horním patře. Tragédie vždy přitahovala pozornost zvědavců. Když připojíte poněkud temnou minulost spjatou s čarodějnickými procesy, které připomíná pamětní deska u jezírka, není Sanatorka místo, kam byste chtěli chodit po setmění. Pro lovce duchů mám však špatnou zprávu. V Sanatorce nestraší. Pokud nepočítáte průvan, pohrávající si s nezajištěnými okny, netopýry v suterénu nebo kunu, která našla útočiště v lehárně v nejvyšším patře budovy.

K příběhu bývalé dětské plicní léčebny jsem se dostala díky výstavnímu projektu, na němž jsem spolupracovala. Původní poněkud skromný plán prezentovat historické a současné fotografie se rozrostl do něčeho podstatně většího, co mně i mé kolegyni nenávratně změnilo život. Stejně jako kdysi dětská plicní léčebna měnila životy dětí, které se tam v mnoha případech přijely znovu narodit, ne umírat po tisících.

Sanatorka se pro mě díky intenzivní korespondenci s bývalými pacienty stala příběhem pětiletého kloučka, odtrženého od rodiny v listopadu roku 1958. Jinou volbu jeho rodiče tehdy neměli. Diagnóza TBC bývala neúprosná. Jedinou nadějí malého předškoláka byl lék zvaný streptomycin. „Protože jsem byl asi dost vážný případ, musel jsem zpočátku, asi první 3 až 4 měsíce, ležet v postýlce. A vzpomínám si, že mi dávali spoustu injekcí. Měl jsem obě nohy celé rozpíchané. Už pak jen těžko hledaly sestřičky místo, kam se dá ještě píchnout,“ začal se mi se svým příběhem svěřovat neskutečně milý a vstřícný pán, jenž o několik měsíců později vážil dlouhou cestu jen proto, aby se se mnou setkal na parkovišti u bývalé vrátnice plicního sanatoria.

Když jsem se tedy konečně pár dní po schůzce s DiverZantem, který mě vtipně označil za urbexera teoretika, odhodlala k prvnímu vstupu, nešla jsem „lovit“ zajímavé záběry. Šla jsem hledat místo, kde na lehárně stávala postýlka malého Radka Z., školní třídu, kde se pod vedením paní učitelky Julie V. učil psát první písmenka, kam za ní jednoho večera přicupital, aby jí pomohl s přípravou na další den. Společně se zdravotními sestřičkami mu dvanáct měsíců nahrazovala rodiče a on si ji tehdy dost oblíbil. Nebylo složité si představit, jak třída v té době vypadala, neboť jsem ji dobře znala z dobových fotografií. Dlouhá úzká místnost s vysoko situovanými okny působila opuštěně a nepatřičně, protože na jejích zdech už nevisely poličky, na nichž si děti z pinďárny (jak bylo označováno oddělení pro předškolní děti a nejmladší školáky) rovnaly hračky, které jim rodiče posílali v balíčcích z domova.

Stejné patro, jen o pár metrů dál. Stačilo prolézt rozbitým oknem a ocitla jsem se na terase, kde děti z pinďárny lehávaly. Ležení bylo důležitou součástí léčby, stejně jako dobrá výživa a později i rekonvalescence. Terasa mi nabídla nostalgický pohled na vzrostlé stromy v parku. Úzké cestičky, po nichž v řadě za sebou chodili malí pacienti v doprovodu sester či vychovatelek, jsou již zanesené vrstvou zeminy. Fontánku se sochou malého hošíka jen vzdáleně připomíná betonový rantl ukrytý v trávě. Schody, které nikam nevedou, se krčí za keři. Ještě těsně po druhé světové válce zde stávala malá dřevěná lehárna. Avšak po vybudování kryté lehárny pro 150 dětí na konci 40. let nenašla dalšího užitku.

V hlavě se mi promítaly všechny příběhy, které jsem vyslechla od bývalých pacientů, sestřiček, lidí, kteří v areálu léčebny vyrůstali. Těmi chodbami, nyní pokrytými kusy opadané omítky, chodíval i ředitel plicní léčebny doc. dr. Vladimír V., gentleman s laskavým pohledem, jenž na svém pracovišti vychoval několik generací českých a slovenských ftizeologů. Do jeho kanceláře jsem se jít podívat nemohla, nacházela se totiž v přízemí. A to před nezvanými návštěvníky hlídají alarmy. Ne že by v budově bylo ještě něco, co by se dalo zpeněžit. Sanatorium je v tak špatném stavu, že na něj byl před lety vydán demoliční výměr.

Je to otázka roku či dvou, kdy uvolní místo něčemu jinému. Už vznikají i plány. Ředitel nemocnice, která nyní objekt vlastní, však nechtěl „z pochopitelných důvodů“ při osobní schůzce říci jaké. Pro něj i pro nového majitele znamená současný stav kdysi vyhlášeného zařízení, centra boje proti dětské tuberkulóze v Československu, jen „negativní reklamu, kterou si nemocnice nezaslouží“. Když ještě existovala naděje na záchranu této budovy, doufali spekulanti, kteří objekt zprivatizovali, že z ní vytěží co největší zisk. Místo toho však jako velké břemeno přecházela z jednoho majitele nemocnice na druhého. Poslední skutečnou nadějí na rekonstrukci budovy byly plány z konce 80. let, které však pohřbila sametová revoluce. Zanikl investor stavebních prací (krajský ústav národního zdraví) a částečně započatá přestavba byla přerušena. Co šlo, rozkradlo se. Z parku zmizely sochy. I pro dřevěné obložení lehárny někdo našel uplatnění. Několik generací místní mládeže pročítalo lékařské karty, které zůstaly rozházené v místnostech i na schodištích. Někteří si odnášeli i „suvenýry“.

Každému, kdo byl uvnitř, je jasné, jaký osud Sanatorku čeká. Propadnuté stropy, obrovské díry ve střeše, místa, kam mi můj průvodce nedoporučuje chodit. Přístupové cesty mizí a zase se objevují nové. Ta tradiční z posledních let – přes terasu v prvním patře zadní části budovy – je dnes už minulostí. Brzy bude minulostí i nádherný reliéf ve štítu budovy, dílo akademického sochaře Julia P., kojenecká lehárna, kterou jsem nestihla navštívit (neboť to není bezpečné), balkón, kde lehával Zdeněček B., nejmladší pacient dětské plicní léčebny, jemuž v době přijetí byly pouhé tři měsíce. Budova zmizí, její příběh však zůstane. Příběh, který se pro mě stal velice osobním, příběh prvotřídních lékařů a sestřiček, bývalých pacientů, jež jsem měla možnost poznat. Příběh zařízení, které naplnilo slova svého zakladatele Františka H. a stalo se na několik desetiletí domovem lásky.

text: Mgrace
foto: Mgrace