Kouzlo opuštěných staveb, které poznamenal zub času společně s kolem osudu, se mi líbilo už dávno. O to víc, když se jedná o stavby s pohnutou historií, nebo když jsou zahaleny nejasnostmi a nevěděním. Továrna na tanky ležící u našeho krajského města je jedním z těchto míst. Kolega z práce už dříve vyprávěl, že jezdí s traktorem svážet dřevo do míst, kde je údajně tajná podzemní továrna na výrobu německých tanků z druhé světové války. Nevěnovala jsem tomu příliš pozornost, podobných historek je spousta.

Až jednou jsme se rozhodli, že to místo navštívíme a poodhalíme pro naše oči a naši mysl trochu tajemna z onoho místa. Přeci jen takových míst u nás moc není. Byl slunečný den na začátku jara, auto jsme nechali na kraji blízké obce a vyrazili k zalesněnému hřebenu.
A zazněla první otázka: „tak Jirko, kde to teda je?“ Odpověď byla zřejmá s tím, že tam tahal dubové kmeny a nedá se to minout. Asi po hodině hledání jsme ale došli k závěru, že je něco špatně. Domluvili jsme se, že se vrátíme a zkusíme štěstí jinde, ale všimli jsme si starší paní sázející smrčky. Oslovili jsme ji, poptali se „jak to jde a jak jim to v lese roste“ a samozřejmě jsme řeč přivedli i na továrnu. Odpověď byla jasná – „tady žádná určitě není, ale na protějším hřebeni za vedlejší vesnicí prý měla být.“ Nedoporučovala nám tam ale chodit, protože nikdo neví co tam doopravdy je, lidé z toho místa občas vídají stoupat kouř a nikdo tam nechce chodit. Přesto nám ještě jednou vysvětlila, kudy se tam nejlépe dostaneme a my pokračovali. Tedy chybička v navigaci se vloudila a kolegu jsme náležitě pokárali za to, že nám cestu tak špatně vysvětlil.

Přejeli jsme autem k vedlejší vesnici a zaparkovali na dávno zrušeném vlakovém nádraží se třemi kolejemi. Toto je místo, kde se ke konci druhé světové války střetla sovětská vojska s německými vojáky. Vyrazili jsme po kolejích. Dvě se oddělily a my pokračovali po nich. Začaly se objevovat cedule s nápisy o vojenském prostoru a zákazu vstupu. Byli jsme tedy správně. Dorazili jsme k bráně a plotu opuštěného vojenského objektu v dobrém stavu. Pokračovali jsme podél plotu, ale ještě jsme se nesnažili dostat dovnitř, přeci jen tohle bylo něco jiného, než co zmiňoval kolega. Po lese jsme objevovali zbytky staveb, ale také starý vojenský materiál. Rozpadající se plynové masky vykukující se spadaného listí vypadaly strašidelně a okolo nich byly další věci, vypadaly jako roznětky. Další předměty byly rezavé, těžké a při poklepání vydávaly různé zvuky. Dorazili jsme k asfaltové cestě, která nás přivedla do vojenského areálu. Obešli jsme strážní domek, ve kterém byl strážný toho obrovského opuštěného vojenského objektu. O kousek dál se objevilo torzo nadzemní části původní staré továrny. Narazili jsme tam na dva starší pány v zeleném s fotoaparáty a mylně se domnívali, že jsou to také „hledači“ vojenské historie. Byli to ale botanici studující jarní kvítí a očividně z nás neměli radost.

Německá válečná architektura byla silně znát na každém kroku, vstupní brána zarostlá mezi stromy byla opravdu úchvatná. Představovala jsem si tu hrůznou atmosféru v oněch letech. Začali jsme hledat vstup dolů, protože mělo jít o podzemní továrnu. Objevili jsme spousty revizních šachet plných vojenského materiálu, postupně jsme je prolézali a pak v troskách objevili propadlou podlahu a konečně jsme se mohli dostat dolů. Podzemní továrna měla dva stupně dolů, tam se dalo bez problémů dostat, bylo dobře patrné dřívější umístění pecí, výtahu, násypky. Pod podlahou byl určitě další prostor, protože podlaha byla dutá a další vstupy dolů byly zasypané. Prozkoumali jsme všechno, co se dalo, vše vyfotili a pokračovali v hledání, protože podzemí mělo být údajně velmi rozsáhlé. Opodál byla další stavba, poměrně pěkná a do lesa se hodící. Mohla to být filtrovna k podzemí. Opět tam byly všechny podlahy duté a čtvercový vstup do podzemí zasypán. I všechny okolní šachty. Po železném žebříku jsme vylezli až nahoru. Část betonového stropu byla odstřelena a ležela o kus dál. Areál musel být obrovský, protože po lese byla spousta dalších staveb a ani jsme je nestačili všechny projít.

Něco z historie

Továrnu začali stavět v roce 1943, samozřejmě pod TODT organizací. Továrnu vlastnilo AG Vormals Skodawerke. Výroba stíhače tanků Jagdpanther tu byla od roku 1944. Byla sem převedena výroba blízkých Škodových závodů z důvodu obavy leteckých náletů. Montovaly se zde motory a další části tanků. K tomu tu probíhala zároveň i oprava motorů. Je mýlkou domnívat se, že se zde vyráběly celé tanky. V některých revolučních listech té doby se píše, že obyvatelé místních vesnic úspěšně po celou dobu sabotovali výrobu a že z továrny vyjel jen jediný tank, který se po 10 km rozpadnul. Bohužel si autoři některých „politických článků“ a kronik neuvědomili, že každá chyba ve výrobě byla s německou důkladností šetřena a také trestána. Na stavbě továrny byla nuceně nasazena i pracující inteligence – učitelé středních škol a od září 1944 i studenti. Kdo přímo v továrně pracoval se zatím dohledat nepodařilo. Továrna se rozšiřovala a vyráběla až do dubna 1945, kdy byla výroba ukončena
a němci továrna poničena. Hned po válce celý objekt zabrala armáda, nejdříve Sovětská, pak naše Československá a celý areál se ještě rozšířil. Z části, která je dnes „přístupná“, se stala za minulého režimu skládka vojenských nebezpečných látek. Ty jsou tu místy samozřejmě dodnes. V dnešních dnech přístupná část byla v rámci restitucí vrácena v 90. letech i s lesem původnímu majiteli částečně vyčištěná a ještě s o něco více zajištěným podzemím. Oplocená část areálu se využívala ještě v roce 2012 a byla skladem vojenských chemických bojových látek a překladištěm. Dnes je areál poloprázdný, ten jsme z části navštívili, ale je stále střežen. Příroda se však probouzí i tam. Jak už to bývá, zůstala spousta otazníků. Na začátku jsem zmiňovala, že je poodhalíme. Ale od války uplynulo dost času, pamětníci už nejsou, a jelikož se továrna využívala téměř do dnešních dnů, nebyl ani zájem aby se cokoliv publikovalo a hledalo. A kroniky jsou prázdné.

Na závěr napíši, že pro mě má to místo určité kouzlo a nejspíš i tajemství, které čeká na odhalení. Cesta k autu už byla za soumraku. Náš syn si v lese mezi stromy našel něco, co se mu sice moc líbilo, ale při zatřepání v tom šplouchalo a syčelo. Na některých předmětech bylo napsáno zákaz otevírání a otáčení, ale nezkuste to. Byla jsem ráda, že jsem mohla tuto továrnu navštívit, něco mi to dalo. Vzpomínám na paní v lese, která sázela smrčky a očividně si s námi ráda povídala, doufám, že se smrčky v těchto suchých letech ujaly. A také jsme konečně viděli ty dubové paseky, ze kterých náš kolega tahal dřevo.

text:Katy Na necestách

foto:Katy Na necestách