Urbex v Rusku se vyznačuje kromě klasického urbexu jednou vyjímkou, což mě u Ruska tak nějak nepřekvapuje. Jedná se o fenomén „velkoformátového urbexu“. Jinými slovy je to s Ruskem tak nějak historicky pořád to samé: když už něco, tak něčeho hodně, nebo když už totalita, tak pořádná a když jaderná havárie, tak pořádná, hlavně to pořádně všechno utajit. „Velkoformátový urbex“ má na rozdíl od klasického tu formu, že objekt našeho zájmu není jediná stavba či shluk staveb, je to prostě celá opuštěná vesnice nebo celé opuštěné město se vším všudy od trafiky až po letiště, vše opuštěno, tak jak to Rus opustil. A… nemusíte ta místa vlastně hledat. To město je prostě na mapě.

Další specialitou Rusurbexu je fakt, že se nejedná o jedno město: jasně, i jinde ve světě jsou opuštěná města-města duchů. V Rusku je ale těchto měst a vesnic více. A neustále přibývají. Jsou jich desítky a začínají jít do stovek. Důvodem množství opuštěných měst je Sajůz. Tedy nerušímyj. Což je krásně dokladováno na té něrušímnosti, tedy věčnosti. Ruská věčnost tkví v tom, že se jedná o časově omezenou věčnost. Zhruba s logikou sloganu „Se Sovětským svazem na věčné časy“. Anebo s logikou „dočasností“ umístění sovětských vojsk u nás. A ta věčnost je ohraničená nevěčností. A stejně věčně jako Sajůz dopadají tato opuštěná města a vesnice. S rozpadem věčného Sajůzu v roce 1991, pikantně to byl srpen, se začala vylidňovat i východosibiřská města a vesnice. Bylo tomu tak proto, že dříve měli lidé příkazem, kde musí žít a které místo nesmí demokraticky opustit. Pro opuštění okresu musel mít Rus povolení s razítkem. Po rozpadu SSSR vznikla jakási demokracie a toto pravidlo přestalo platit, takže lidé začali hlasovat nohama. Když si k tomu připočteme zrušené státem dotované vysoké motivační platy v pustinách Sibiře, pak lidi na těchto místech už příliš moc nedrželo… Když se k tomu občas přidá ještě výbuch jediné teplárny ve městě, kdy se oprava po ruském stylu moc neřeší, pak v zimních minus 50 stupních už zbývá pouze opuštění města – což je i případ třeba Kadykčanu, typické ukázky destrukce města, v tomto případě v Magadanské oblasti, Susumanském regionu ve východní Sibiři:

Kadykčan a úbytek obyvatel na nulu ( roky: počet obyvatel )

1970: 3378
1979: 4746
1986: 10270
1989: 5494
2002: 875
2003: 473
2007: 587
2010: 0
2012: 1 ( zde se nám městečko opět začíná zalidňovat! 🙂 )

(zdroj: Wikipedie, údaje se mohou drobně lišit, nicméně jsou relevantní)

– Blíže o kadykčanu se můžete dočíst zde: http://englishrussia.com/2007/10/04/kadykchan-the-city-of-broken-dreams/

– Dalším typickým příkladem je o 4km vzdálené městečko Mjaundžka, to už skončilo poměrně dávno

Pikantní a příjemná vlastnost velkoformátového Rusurbexu je i skutečnost, že si nemusíte dělat starost s ubytováním. Jak jsem se dozvěděl od místních, když jsem do jednoho takového města dorazil: prostě si vyberete dům, který se Vám líbí a tam prostě bydlíte. Malé negativum tohoto pozitiva je fakt, že je to trochu nekomfortní bydlení, protože jste vlastně v middle of nowhere. Tedy dostatečně daleko od civilizace, než abyste si mohli za roh skočit na jedno točený nebo pro noviny… i když, pro někoho mínus, pro někoho plus. Tedy, pokud si zrovna nezlomíte nohu. Anebo nemáte chuť na to točený.

Další věc Rusurbexu je ta, že v případě velkoformátového urbexu není až tak potřeba tajit místo objektu našeho zájmu. Důvody jsou následující:

První věc je vzdálenost. Tedy vzdálenost od nás z ČR, což je rámcově o osm devět tisíc kilometrů. A to hovoříme pouze o bodech dopravy letadlem. Dále je to vzdálenost dosažitelná veřejnou dopravou v řádu stovek kilometrů. Poslední úsek je často pěšky tajgou s báglem na zádech v řádu desítek až stovek kilometrů.

Druhá věc je dosažitelnost. Jestliže šťastní eskymáci na Aljašce spadli historickým vývojem pod USA, dočkali se sjízdných a asfaltových silnic, jiného druhu dopravy a ostatního, dnes normálního, komfortu. Dodnes v Rusku (nejenom) na východní Sibiři neznají asfalt. O ostatních službách nemluvě. Takže, od místa, kde končí veřejná doprava, jdete, jak výše řečeno, prostě pěšky na vlastní pěst. Příroda a tajga okolo je nádherná a vše je velice kontaktní: jako například medvědi, vlci a rosomáci. Kvůli medvědům více než doporučuji mít sebou dělbuchy na odehnání.

Třetí záležitost je, u slušných urbexerů, zanechat stopy, odnést fotky. Pokud by měl někdo zájem si odsud něco odnést, je to trochu, minimálně řečeno, ekonomicky mimo realitu. Jednak se to prostě nevyplatí a jednak v Rusku něco „pašovat“(termín pašovat v Rusku a Evropě je prostě odlišný!) zavání kriminálem. A to doslova. Poskytnout totalitní zemi moderní technologie znamená, že je mimo jiné použije totalitním způsobem. Takže v Rusku hi-tech skenery používají i na pašování věcí, drahých a těžkých kovů a rozhodně se s vámi nebudou příliš bavit o tom, jestli jste obědval nebo ne.

Čtvrtá věc je fakt, že těchto míst je příliš mnoho a zachování stávajících chátrajících lokalit je nereálná. Je třeba počítat s ruskou mentalitou a místo takové je stejně s jistotou – dříve či později- ztraceno, protože vše co místní chtějí či potřebují bude využito: neexistuje něco jako ochranka, není kdo by něco chránil a pro koho. A dále ti, co v tajze přežívají, to jednoduše a zcela logicky využijí pro své přežití v tajze. Jednoduše: jde o život. Tedy pokud místní obyvatelé (pár si jich tu a tam ještě vyskytuje) či procházející poutníci potřebují k přežití či ke stavbě dřevo, tak stávající opuštěnou vesnici prostě „rozeberou“ o to, co potřebují na topení, opravu cest nebo vylepšení stávajících příbytků.

Gulagurbex

Dalším neopominutelným rysem Rusurbexu je objevování – zatím snad ještě relativně dochovaných a opuštěných gulagů. Zde je třeba si uvědomit, že prakticky všechny osídlení, městečka a města na Sibiři byly kdysi gulagy. Poté se z gulagů postupně začaly stávat normální (rozuměj rusky normální) města – tedy skončilo to jako koncentrák a staly se z toho osady a města – a spousta bývalých vězňů zde již zůstala. Vlastní Gulagurbex je ale o něčem jiném.

V případě Gulagurbexu se jedná se o bývalé gulagy, které byly opuštěny v minulosti a nikdy se z nich město nebo osada nestala. Jak to opustili, tak to tam pomalu chátrající nalezneme dnes. Se vším, co k tomu patří: vězeňské misky nevolníků-otroků různých národů, strážní věže, korekce a zbytky všeho, jak to tam opustili před 30-40-50ti lety. Když jste na těchto místech, tak vás z toho doslova mrazí a je to fakt zvláštní pocit. Okolo ex-gulagu stovky kilometrů neobydlené tajgy a okolo vás předměty, neuvěřitelné a kruté osudy milionů lidí, kteří zde zhebli. Jinak se to říci, bohužel, nedá. A spousta z těch, co zde zemřeli, jenom prostě a jednoduše zahrnuli ne do masových hrobů, ale třeba do silnice, kterou stavěli. Ne nadarmo se hlavní Magadanská silnice nazývá Road of bones, Cesta kostí. Když jsou velké deště nebo záplavy, tak místní říkají, že voda z této cesty – rusky nazývané prostě „Trassa“, vyplavuje lidské kosti. Představa, že objevujete gulag a nevíte po čem zrovna chodíte, protože hroby vězňů se ne vždy označovaly, je prostě víc než divná…

Tábory a místa tohoto typu jsou ale velmi těžce dosažitelná, příjezd tajgou bez silnic nebo po nebezpečných řekách (i broděním) a příchodem k nim se člověk musí prodírat náletovou zelení, tajgovým porostem – tzv. stlánikem a vzrostlými tajgovými lesy. V takovém terénu medvěda na dálku moc neuvidíte, to ale beru jako bonus, alespoň na něj nemusíte vyčkávat s foťákem 😉 Kde jsou tato místa přesně Vám mnohdy neřeknou ani místní, za bývalé gulagy, kde umučili miliony lidí, se část místních stydí a radši mlčí a těch pár co mají mozek v hlavě to řeknou jenom lidem, kterým věří. Komunismus celkově a dnešní Putinův režim spoustě Rusů efektivně vymyl mozky, takže život v této realitě jim nedává příliš podnětů k ventilaci, otevřenosti, realitě a sebereflexi. Ostatně, portréty a busty Lenina a Stalina dnes v Rusku najdete mnohdy přímo na policejní stanici… A co se hledání takových míst týká, taková místa Gulagurbexu, na rozdíl od Rusurbexu, na mapě už nenajdete.

Doporučená literatura:

Bednarz: Na východ od slunce
Ginsburgová: Strmá cesta
Solženicin: Souostroví Gulag
Solženicin: Jeden den Ivana Děnisoviče
Marčenko: Žij jako všichni
Applebaum: Gulag
Publikace Vladimíra Bystrova
Karlo Štajner: 7000 dní na Sibiři
Šalamov: Kolymské povídky
Bauer: Kam až mě nohy donesou
Sandra Kalniete: V plesových střevíčkách sibiřským sněhem
Villancher: Ukradený život
Jallot: Chyceni do Stalinské pasti

text:hy_
foto:hy_